Blog je opět v provozu! (30.6)

Nucená společnost - 3. kapitola (1/2)

16. února 2015 v 14:00 | Scrat |  Nucená společnost
Zdravím!
Ano. Trvalo to dlouho. Někteří se strachovali co je, a... někteří se ani neobtěžovali zeptat. No, vlastně to byla většina, ale neměla bych vám to mít za zlé. Já už jsem prostě nespolehlivá a někteří z vás si na to prostě zvykli, že. Když se podívám, kdy jsem zveřejnila druhou kapitolu, no... Jak se tomu říká? Pocit viny? Asi jo :D Takže bych vám ráda vysvětlila, co jsem celou tu dobu dělala a proč mi to tak dlouho trvalo.
U Nucené společnosti je ten problém, že každá kapitola (krom snad té první) má vlastní zápletku, tj. jeden výlet s TARDIS = jedna kapitola. Jenže to je potom většinou docela rozsáhlé a já jsem zaprvé tuto zápletku několikrát měnila a zadruhé trochu "usnula na vavřínech" a když jsem se hodlala konečně v této kapitole pořádně pokročit, bylo léto a byla jsem v depresi. Nechci, abyste mě litovali, jenomže na psaní této povídky potřebuji určitou náladu a když se na to prostě necítím, tak nemůžu psát. Naštěstí jsem to jednoho dne dokončila (tuším v prosinci?) a dnes vám konečně mohu představit třetí kapitolu Nucené společnosti! Hurá! (ironie) Ale abych neházela vinu jen a pouze na mou ubohou maličkost, musím dodat, že poslední měsíc a něco čekání probíhal betaread, takže mám na svědomí pouze... osm měsíců? Do háje, nedivím se, že jste někteří asi naštvaní, jako pokání můžete zajet ke mě domů a dát mi deku, já si to fakt zasloužím :D Ale taky musím říct, že kdybych nespustila hysterický záchvat s názvem: "Bůů mamíí, ona mi to nechce obetováát!", tak byste se toho nedočkali nikdy, takže mi poděkujte. (Nechci nic říkat, ale betareaderka se někdy chová trochu nespolehlivě. I přesto jí za betaread velmi děkuji, protože bez ní bych to fakt nezvládla :) )
Vlastně bych mohla začít pracovat na rekordu, jak dlouho mi bude trvat čtvrtá kapitola. Dalal jsem si limit, že to musí být do mých narozenin a schválně kdo uhodne kdy je mám! :D Nicméně, už mám několik stran, takže asi nepřekonám Aydru, která nenapsala kapitolu tři roky :D Takže tento rekord nebude :D
Abych to zkrátila (protože nikdo nechcete poslouchat mé výlevy, když tu máme konečně tu kapitolu, že?), nechci vám křivdit a ráda bych tuto kapitolu věnovala Norroře, která mě jako jedna z mála podporovala v psaní a vytrvale se ptala, jak pokračuji za což jí velmi děkuji :3
A ještě mi dovolte jeden nedůležitý kec - tato kapitola v délce překonala předchozí kapitolu, čímž se se svými 19ti stranami stává dosud mým nejdelším pisatelským počinem. Tudíž se nedivte, že to bude zase na dvě části. Chjo.
A nyní už hurá do toho! Užijte si to :D
P.S.: Tímto nechci naznačit, že mě máte tak často bombardovat dotazy, kdy bude ta kapitola, aktualizaci máte vždy dole v menu, ale pochybuju, že to někdo čte :D Prostě stačí jen párkrát mě popostrčit, kdyby se vám zdálo, že lenivím, toť vše :)
P.P.S.: V anketě u minulé kapitoly jste hádali, kdo se objeví v další kapitole. Budu vás ještě napínat, nejvíce hlasů měl Jack a... Však uvidíte :D A kdo bude zklamán (že očekával někoho jiného), nahodím, že se jiná z těch tří postav v té anketě objeví v páté kapitole, takže hádejte, hádejte :D
<<<Předchozí kapitola Obsah Následující část>>>

3. Kapitola
Titanikové trable
(Oficiální "plakát" k Nucené společnosti. (Mnohem lepší než ten banner, ne?) Další ilustrace se objeví níže a v další části, některé ale prozrazují menší spoilery k zápletce této kapitoly, takže radši nerolujte dolů, dokud si to nepřečtete :) )

Nucená společnost
3. Kapitola
Titanikové trable
"Tak kam teď, hm? Počkat, už vím!" Doktor zmáčkl pár tlačítek a pak spokojeně odstoupil od ovládání hučící TARDIS. Já se však útrpně skácela na blízkou židli.
"Nemůžeme toho cestování na chvíli nechat?" zeptala jsem se ho.
"Proč jako? Vždyť jsme teprve začali!" opáčil nechápavě. Věnovala jsem mu temný pohled.
"Doktore, jestli sis nevšiml, jsem strašně unavená z toho příšernýho běhání, mé oblečení smrdí jako by strávilo pár dní v hrobě s mrtvolou, mám příšerný hlad, moji jedinou rodinu unesl obživlej kámen a před chvílí jsem byla málem sežrána odpornou vesmírnou příšerou, tím pádem by se můj momentální stav asi nedal označit jako "v naprostém pořádku", co myslíš?" usekávala jsem pomalu.
"No, ehm, to ne," odvětil opatrně. ,,Tam vzadu je šatna, tam se můžeš převlíct. A zbytek můžeme vyřešit později." Otočila jsem se tam, kam ukazoval. Vystoupila jsem po několika schodech a stanula jsem v rozložité šatně plné oblečení (nečekaně). Doktor na mě zdola zavolal: "A vyber si něco, co odpovídá počátku 20. století, ano?" Z toho jsem vydedukovala, že jsme asi přistáli někde na počátku 20. století. V duchu jsem pátrala v paměti, co se tehdy událo. Mám pocit, že to byla 1. světová válka, pak Titanic... Počkat - nebyl Titanic náhodou před první světovou? To fakt nevím. No jo, když jste si místo poslouchání v dějepise kreslili, nemáte se čemu divit.
"Tak se převleč, pak můžeš jít za mnou, pro jistotu ti tu nechám plánek…" řekl zdola Doktor.
"Počkej Doktore!" zaječela jsem na něj. "Ty přece taky smrdíš, v tom jezírku jsme se přece ráchali oba!" (to bylo možná trochu neomalené, ale ten smrad se skoro nedá vydržet.) Pak jsem uslyšela kroky a Doktor vyšel za mnou do šatny. "No, to máš pravdu," prohodil a pak dodal: "Nejdřív se převleču já." Pouze jsem kývla. Vážně jsem netoužila ho vidět, jak se převlíká... Zatřepala jsem hlavou, abych takovou děsivou myšlenku vyhnala z hlavy a vyšla jsem ven ze šatny. Přemítala jsem, že sice s Doktorem asi nebudeme nejlepší přátelé (nezapomeňte na jezírkový incident, podle Doktora, mnou zaviněný), ale aspoň se (zatím) nesnažíme pozabíjet se navzájem, což je velké pozitivum v našem "vztahu".
Znuděně jsem si sedla na židličku, která bůhvíproč stála přede dveřmi šatny. Najednou mě cosi napadlo.
"Doktore?"
"Hm?" ozvalo se ze šatny.
"Co jsou zač ti kamenní andělé?"
"No, jde o to, že když se na ně díváš, jsou neškodní, ale pokud se otočíš nebo jen mrkneš, obživnou a stále se k tobě přibližují." Tak teď už mi došlo, proč na mě Doktor tehdy křičel "Nemrkej!" když se anděl objevil v pokoji mojí mámy. Tehdy jsem si myslela, že mu přeskočilo, ale ostatně, šílenec je to pořád, že.
"Cokoliv, co na sebe vezme jejich podobu se stává jimi, takže se ten anděl nějakým způsobem dostal ven z toho obrazu. Jinak, celá ta rasa se jmenuje 'Plačící andělé'."
"A co se stane, pokud mě dostanou?" optala jsem se vyděšeně.
"Přenesou tě do minulosti a pak čerpají tvou energii, ale nechají tě dožít," odpověděl Doktor s klidem. "Proto si na ně dávej velký pozor," dodal taky, ale nejspíš by mu nevadilo, kdyby se mě zbavil.
"No a co se to vlastně před chvíli stalo s tím... Raxa-něco... nebo jak se to jmenovalo?" uslyšela jsem zevnitř šatny povzdech, který nejspíš znamenal něco v tom smyslu: Já-jí-tady-něco-vysvětluju-a-ona se-ptá-od-tématu a pak jsem uslyšela odpověď: "My z budoucnosti otevřeli dveře tomu Raxacoricofallapatorianovi, pak se tam dostala naše minulá já, on se osvobodil a začal na nás útočit, protože chtěl TARDIS. Teleportoval nás nahoru na planetu, no, ale my jsme tam pak zpátky zase propadli a zbytek znáš."
Nemusela jsem ani nic říkat, chápala jsem to asi jako lední medvěd globální oteplování. No nevadí.
"Tak a jsem hotový," prohlásil a otevřel dveře šatny. Byl oblečený úplně ve stejném obleku, jen byl modrý a kravatu měl červenou a konversky taky červené. Pozvedla jsem obočí nad jeho vkusem a pak vstala ze židličky a zamířila do šatny. Doktor mě ještě na chvíli zastavil. "Já už jdu, ano?" řekl a vypadal, že se už nemůže dočkat. "Spižírna je tam napravo, dole máš mapu, až půjdeš za mnou. Budu venku." A seběhl dolů. Slyšela jsem otevírání dveří a pak zabouchnutí.
"Doktore, ale jak tě najdu?!" zaječela jsem, už mě však neslyšel.
Povzdechla jsem si a vešla do šatny.
Byla opravdu obrovská a obsahovala nepřeberné množství všeho, co se dalo nazvat oblečením. Po dlouhé době, v níž jsem se mezitím stihla zamotat do nějaké dlouhé zaprášené šály, spadnout na zem a málem se nechat udusit lavinou oblečení, jsem si nakonec vybrala starodávné modré šaty.
Takže jsem musela odložit své milované černé džíny, (momentálně od slizu) bílou mikinu se dvěma žlutými pruhy (na které bylo zezadu napsánu "What the hell is a Huflepuff?" (pozn.autorky: Překlad je: "Co je to k čertu Mrzimor?" Já si ty narážky na A Very Potter Musical prostě neodpustím :D) a modré triko s dlouhým rukávem. Pak jsem se do nich nasoukala. Pravda, od přírody nejsem zrovna nejvyšší. Proto se nedivte, že když jsem se rozhodla udělat první krok, o sukni jsem zakopla, spadla na podlahu a další lavina oblečení mě spokojeně zasypala.
Poté jsem byla schopna pouze na "Arrgh", vyhrabala se ven a přemýšlela nad nespravedlností světa. Proč jsem jen takový nemehlo? Po tom jezírku jsem se necítila zrovna dvakrát dobře, asi na mě leze nějaká ufonská choroba a teď, když jsem si zaplavala znovu, tentokráte v hromadě oblečení, jsem toho měla akorát po krk.
"Táák fajn," třikrát jsem se zhluboka nadechla, vyšla z šatny a své původní oblečení přidala ke svému batohu. Když jsem přišla do ovládací místnosti, čekal tam na mě plánek položený na židli. Plánek jakési lodi. K tom byl přiložen papírek, fixou na něm bylo hrabopisem naškrábáno: Tady je plánek. (No neříkej Doktore…," zamumlala jsem.) Vem si ho s sebou a vyjdi dveřmi. Někde tam na tebe počkám. -Doktor
"Zajímavé, já obvykle vycházím oknem," odfrkla jsem si, ale plánek si vzala a vyrazila ven. TARDIS mi nezapomněla dát elektrickou ranku, když jsem vycházela a já se na ni zamračila.
Venku byla docela tma, jen ve zdech bylo jakési tlumené světlo. Mírně se to tam houpalo, takže jsme asi na lodi, plánek nekecal.
Dobře, teď se vám musím k něčemu přiznat. Můj orientační smysl se rovná jaksi nule. Dokázala bych se ztratit i ve vlastním domě a vlastně se to už několikrát stalo. No co, nemám v hlavě dží-pí-esku jako třeba Sherlock. Z toho vzniklo už spousta takových příhod, které budu jednou vyprávět svým vnoučatům, pokud teda nějaké budu mít. ("Tož to jsem se jednou ztratila v Rakousku na veřejných záchodkách... Nějakej českej úchyl se mě tam snažil zabít, ale já ho vzala po hlavě toaletním papírem..." "No a jednou to bylo v Anglii, koupila jsem si tam rybu a hranolky, ale nedojedla jsem to, takže jsem to musela zabalit do mapy... A pak jsem se tam nečekaně ztratila, i když je to čtvrť ve které bydlím... Za dvě hodiny mě našla máma, jak spím v lepenkové krabici...")
(Pozn. Autorky: Tento "talent" zdědila Linda jaksi po mě :D No co, nikdo nejsme dokonalý :D)
No dobře, už opravdu přeháním, ale i tak mě můj "orientační smysl" přivedl do spousta problémů.
Tak jsem teda šla na té lodi rovně za nosem. Napadlo mě, že jsem asi v podpalubí.
Zabořila jsem nos do plánku a v tom tlumeném světle se snažila najít odtud nějaký východ. A v tom jsem do někoho vrazila. Nejdřív mě napadlo, že je to jako v těch předpotopních knihách a filmech - najednou "ona a on" do sebe vrazí, podívají se sobě do očí a zjistí, že...
Že je ten druhý naprostý dement, co neumí dávat pozor na cestu. (Teda doopravdy se do sebe zamilují, ale já nechci, aby se takový kýč stal zrovna mně.)
Pak jsem ale zvedla hlavu a zjistila, že to, do čeho jsem vrazila není žádný štramácký džentlmen, ale že je to... TARDIS!
"Có?" vydala jsem ze sebe. Nebyla jsem si schopna vysvětlit, že je můj orientační smysl natolik hrozný, že bych to dokázala obejít kolem dokola. Pak mi došlo, že něco nehraje. Opatrně jsem se TARDIS dotkla a místo toho, abych dostala nějakou elektrickou ranku, se nedostavilo nic.
Přišlo mi to hodně divné, tak jsem sebrala mapu, otočila se a pádila zpět k tam, odkud jsem přišla. A opravdu, když jsem tam doběhla, stála tam taky TARDIS! Dotkla jsem se jí a - AU!
Nebylo pochyb, že jsou tu dvě TARDIS. Nevím jak, nevím proč, ale jedna je ta, která mě nemá ráda (protože jsem ji nazvala blbou lodí - asi bych se jí měla omluvit) a pak ta, která mě nezná.
Kdysi jsme s učili o těch policejních budkách - není tohle jedna z nich? Že by to nebyla TARDIS, ale jen tak vypadala? Ale ty budky byly až později než začátek dvacátého století, ne? A navíc, proč by byla na lodi?
Tohle se mi honilo hlavou a asi jsem v uvažování překonala sama sebe.
Rozhodla jsem se vrátit k té druhé, ale asi jsem někde špatně zabočila či co - jednoduše jsem ji už nenašla.
"Do háje!" vykřikla jsem, když jsem se ocitla na nějaké chodbě, podél zdí byly zasazeny do dřevěného obkladu dveře kajut a chodba se mi ani v nejmenším nezdála povědomá. Najednou se jedny dveře začaly otvírat - nejspíš v důsledku mého zakřičení a tak jsem rychle zabočila někam jinam. Po deseti minutách bezradného bloudění jsem byla už fakticky zoufalá. Plánek jsem totiž někde upustila, ale i tak jsem se v něm nevyznala, navíc tam byla docela tma, takže bych stejně nic neviděla a to všechno jen přidalo tomu, že jsem byla v háji.
Sedla jsem si na jakési dřevěné schody a zírala do prázdna. Normálně bych asi začala kopat do zdi a nadávat na celý svět, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se nezmohla ani na to. Jen jsem se o zeď opřela a rázem se z ní začala trochu loupat barva.
"No super. To musí být teda kvalitní loď," povzdechla jsem si jen tak pro sebe.
"Taky že je," ozval se nade mnou hlas. "Je od společnosti White Star Line, jedna z jejich nejšpičkovějších."
"Cože?" narovnala jsem se a otočila se za hlasem. Nahoře na schodech stál nějaký muž kolem čtyřicítky. Ty samé schody vedly kamsi nahoru za světlem. Jak to, že jsem si toho předtím nevšimla?!
"A co tady vůbec děláte?" ozval se znovu ten muž a ignoroval mou předchozí otázku.
"Ehm, no já jsem se tady jaksi ztratila, no."
"Když máte východ za zády?" ušklíbl se.
"Tss, no a co jako?!" naježila jsem se. Jasně, jsem neschopná se orientovat, ale připomínat mi to nikdo nemusí.
"Tak vstávejte," vybídl mě muž ochotně, byť trochu otráveně. Je trochu jako Doktor, pomyslela jsem si, taky mě s tímto tónem vytahuje z problémů.
Postavila jsem se a oprášila si svou nepohodlnou sukni a pak se vydala spolu s ním do schodů.
"Jak se vůbec jmenujete?" zeptal se konverzačně.
"Linda."
"Diverová," dodala jsem po jeho tázavě zvednutém obočí.
Vyšli jsme na světlo a jen co jsem si přivykla na tu změnu, došlo mi, že jsme na palubě lodi.
"Ahá, už chápu," usmála jsem se vědoucně. "Jsme na Titaniku, že?" Ani jsem neočekávala odpověď. Bylo to jasné jako facka.
"Nedáme si soutěž? Poslední u ledovce je brambora!" zasmála jsem se. "Řeknu vám, že ten Doktor se mě snad snaží zabít! Nejdřív u zelené krvelačné zrůdy a potom na Titaniku!"
"Vy asi nebudete zdejší, že?" optal se ten muž opatrně.
"A vy zase nevypadáte jako gentleman z počátku 20. století," prohodila jsem a prohlížela si jeho podivné oblečení.
Muž to nijak nekomentoval a chvíli jsme šli mlčky. Pak jsem se zase rozpovídala.
"Víte, já tu nejsem dobrovolně. Vzal mě sem takovej…" chvíli jsem rozmýšlela nad oslovením. "Šílenec, no. On to se mnou myslí dobře, dokonce mi chce pomoct, ale… Myslí si, že jsem otravná."
"A jak můžete vědět, co si myslí?"
"Já totiž jsem otravná," upřesnila jsem. "Ale to je on, komu to vadí."
"Aha," hlesl, očividně nepochopivše vztahy mezi mnou a Doktorem.
"No a teď ho musím najít. Šel totiž napřed."
"Aha. No, vzhledem k vašemu chování, může se skrývat kdekoliv," prohodil muž s klidem a já ho zpražila pohledem. Teď i on?
Došli jsme ke dveřím, ze kterých se ozývala hudba a smích. Asi nějaká místnost na lodi, která sloužila pasažérům k zábavě.
"Myslíte, že tam můžem jít?" otázala jsem se.
"No jistě, všichni pasažéři sem mají přístup. Mohl by tam být i váš přítel."
Při slově "přítel", jsem se otřásla, ale mlčela jsem, protože jsem nenašla žádné vhodné slovo, které by slovo "přítel" nahradilo. Náš vztah byl opravdu těžko popsatelný.
Tak jsem otevřela dveře a spolu s ním vstoupila dovnitř.
Oslnila mě vůně luxusního jídla, vína a zábavy pro smetánku společnosti. Místnost byla příjemně osvětlená a z většiny plná stolků, kolem kterých seděli v pohodlných křesílkách bohatí pánové a hráli karty nebo bohaté dámy v draze vypadajících šatech, co popíjely kávu. Vzadu stálo malé pódium, na kterém se činil orchestr.
Občas se ozýval hihňavý smích od stolu blízko nás. Smích patřil jedné ze slečen, která u stolu seděla.
Rozhlížela jsem se po místnosti a pohledem hledala Doktora nebo někoho sympatického, koho bych se mohla zeptat, kde Doktor je.
Doktora jsem bohužel nenašla a věřte mi, že bych ho zde s tím jeho sáčkem a konverskami opravdu nepřehlédla.
Ovšem můj společník zatím zamířil zrovna k tomu stolu blízko nás.
"Dobrý den, dámy," slyšela jsem ho. "Jakpak se dnes máte?" zeptal se a přisedl si. Pak mi naznačil, abych udělala to samé. Nasadila jsem znechucený výraz, chvíli váhala, ale nakonec se přidala.
"Hele, nejste to vy, ten podivín co se tady včera tak záhadně objevil a začal vyslýchat číšníka kvůli paní Celtsamové?" zeptala se ho ta slečna, co se před chvílí hihňala. "Já vím, je divná, všichni Němci jsou divní, ale vy jste se ho ptal, jestli náhodou nemá dvojníka nebo co, a to je víc než podivné!"
Podivila jsem se, jak je možné ve dvou větách tolikrát užít slova s kořenem "div".
"Ehm," ozvala jsem se. "neviděla jsi tu náhodou takovýho divně vypadajícího chlápka s oblekem?"
Padl jí zrak na mě a vyvalila oči.
"Co-cože? To snad ani není možné!" Neodpověděla na mou otázku a začala si mě prohlížet ze všech stran.
"Nejsi náhodou příbuzná s Elen Annrageovou?" Zcela nemístně mi tykala.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. Tahle slečna mi začala být děsně nesympatická. "To jméno jsem v životě neslyšela."
"Jsi jí dost podobná," řekla. "To mi připomíná, že by tu Elen už měla být." Netrpělivě zaťukala do stolu.
Jako na zavolanou se otevřely dveře a vešla dívka asi v mém věku a musela jsem uznat, že ta hihňavá nelhala. Opravdu mi byla podobná. A docela dost.
I když já jsem hezčí, že ano.
Zadívala se po místnosti a zrak jí padl na náš stůl.
"Ehm, to je moje křeslo," řekla mi, pak si ale všimla naší podoby a zatvářila se znechuceně, jak to obvykle dělávám já.
(Pokoušela jsem se zobrazit situaci, jak by to vypadalo, když ty dvě setkaly. Znechucený výraz vystřídal udivený, pokoušela jsem se o to, aby si byly podobné, nevím, jestli se to tak úplně vydařilo, když ne, tak si to prostě představte :D )

"Že vypadá jako tvá vzdálená sestřenice?" řekla ta druhá holka.
"Trochu," odpověděla Elen odměřeně a sedla si do jiného křesílka, co nejdál ode mě.
"Neboj, určitě je to jen náhoda," prohodila k ní ta hihňavka. "Pochybuju, že měl někdo z tvé rodiny tajný poměr."
Vadilo mi, že o mě mluví, jako bych tu nebyla. Vadilo mi, že je mi ta holka trochu podobná a ony z toho dělají takovou vědu. Vadilo mi, že je ke mně tak nepříjemná, protože to je obvykle moje úloha, být nepříjemná na lidi.
Ale než jsem stačila otevřít pusu, zaslechli jsme křik. Všichni zpozorněli. Byl to mužský křik. Lidi se začali tvářit vyděšeně a najednou vstal ten muž, se kterým jsem se předtím bavila a prohlásil dostatečně nahlas, aby ho všichni slyšeli.
"Nepanikařte, půjdu se podívat, co se stalo, ano?" A už vstával od stolu.
"Jdu taky." Řekla jsem mu. "Kde jsou trable, tam je i ten můj "přítel", jak jste ho nazval."
Nic na to neřekl a za chvíli už jsme běželi ven z místnosti tam, kde se před chvílí ozval křik.
Vtrhli jsme do jiné místnosti a spatřili jakousi divnou příšeru sklánějící se nad mužem, který byl asi v bezvědomí.
Jakmile nás příšera uzřela, naštvaně něco zaprskala a hodlala zaútočit. Ovšem, než to udělala, kdosi v jiném rohu místnosti promluvil.
"Á, kohopak to tu máme? Že by Zygon?" Ze stínu nevystoupil nikdo jiný než Doktor, vítězoslavně se usmívající. "Sleduju tě už nějakou dobu a ty takhle! Zaútočit na kapitána lodi se nemá!" Hodil významný pohled po muži v bezvědomí na zemi, ale pak si všiml nás a úsměv mu pohasl. Nejdřív přelétal pohled z jednoho na druhého a vypadalo to, že mu došla řeč.
Muž, který se stále nepředstavil a který tu byl se mnou, se na Doktora díval zaujatě, nevěděla jsem ale proč. Ono se asi člověk, který s příšerami mluví takhle, jen tak nevidí, že.
Mezitím příšera oslovená jako Zygon netrpělivě přešlapovala, neboť se jí nedostávalo pozornosti.
Doktor už zase našel řeč a nejdřív se obrátil ke mně.
"Už jsem si říkal, kde jsi a co tě zdrželo," poznamenal věcně.
Já už jsem byla skoro vzteky rudá, protože jsem si vzpomněla, jak mi Doktor nechal pouhý plánek a kvůli němu jsem se ztratila. (Pravda, bylo to kvůli mému orientačnímu smyslu, ale proč bych neměla házet vinu na ostatní, když k tomu mám příležitost?)
"Dokčislave! Jak se opovažuješ mě tam jen tak nechat?" zakřičela jsem na něj. Doktor sebou trhl a vypadal překvapeně. Asi předpokládal, že jednadvacetiletá humanoidní bytost bude mít dost důvtipu a rozumu, aby se vyznala v obrovské lodi. No, spletl se.
"Strašně dlouho jsem tam bloudila a kdyby mě tady pán nenašel, asi bych zemřela na zánět kostí způsobený složitými prostory!"
Doktor zamrkal a nejdřív přemýšlel, co je to asi ten zánět kostí a pak se rozhodl to přejít. "Já nemůžu za to, že ses tam nedokázala vyznat. Dal jsem ti přece plánek."
Pak se otočil na toho pána a jal se mou osobu ignorovat, což mě fakt štvalo, jelikož jsem mu chtěla říct ještě něco hodně ostrého. Usmál se na něj.
"Ahoj, starý brachu!" usmál se. "Nó, vypadáš trochu ošuntěle a i ten orlí nos tomu moc nepřidává, ale je fajn zase vidět své minulé já!"
"Ty jsi..?"
"Ano, jsem!" zatlemil se Doktor a pak najednou dostal prackou po zátylku. To se ozval ten "zyglon".
Nestačila jsem ani zareagovat a ten červený nevkusný příšerák mě praštil taky a já se svalila na zem. Přidejte si k tomu ještě ty hrozný šaty a stala se ze mě nepoužitelná hrouda látky. Pak jsem ztratila vědomí.

nahoře odkaz na další část ↑
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 16. února 2015 v 17:05 | Reagovat

Týjo, vážně jsem nečekala, že by se tam mohl objevit Devátej. Je to super, Linda je vtipná a je vidět, že kvalita za těch osm měsíců dost stoupla. Plakát je roztomilej, povedlo se ti to, líbí se mi ten nápad předělat DW logo.
Chápu, že sis nemohla odpustit tu narážku na AVPM. :) Jdu číst dál.

2 zusp zusp | E-mail | Web | 24. února 2015 v 21:08 | Reagovat

Musím říct, že tohle se ti vážně povedlo. Docela dost jsem se u toho nasmála. :D

3 LinDa☮ LinDa☮ | Web | 14. března 2015 v 19:14 | Reagovat

Konečne ďalšia časť :) Dlho som na ňu čakala, a konečne som sa dočkala :)
(asi tak dlho, ako Rory čakal na Amy :3)
A máš pravdu, je dlhá, ale veeľmi sa mi páči, idem hneď na ďalšiu :D
Tie ich výrazy tvárí si nakreslila úplne presne :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PRAVIDLA PŘIDÁVÁNÍ KOMENTÁŘŮ:
1. Napíšete svůj názor slušně.
2. Nebudete psát sprostá slova.
3. Nebudete sem dávat reklamy, pokud to nepíšete pod článek speciálně pro reklamy (TADY.)
4. Nepište pod články nic, co s nimi nesouvisí, na to máte článek (odkaz o dva řádky výše.)
NEZNALOST PRAVIDEL NEOMLOUVÁ A POKUD JE PORUŠÍTE, MÁTE TU ZABLOKOVANÝ PŘÍSTUP!


IKONKY:

A zase se vraťte!