Blog je opět v provozu! (30.6)

Nucená společnost - 3. kapitola (2/2)

16. února 2015 v 14:01 | Scrat |  Nucená společnost
A tady je druhá část. Prosím neotvírejte perex, dokud si nepřečtete tu první - SPOILERS!
<<Předchozí část Obsah Následující kapitola>>

(Z důvodu možných spoilerů dávám hlavní obrázek k epizodě až sem, aby vám to předtím nezkazilo překvapení, vlastně to nezobrazuje žádnou konkrétní situaci, ale spíš postavy, co tam vystupují a jejich vzájemné "vztahy". Ale omlouvám se, že ty šaty, co mají Linda s Elen na sobě moc neodpovídají začátku 20. století, ale spíš 19. století, je to proto, protože jsem to kreslila jako první a tehdy to ještě nebylo podle předlohy a pak se mi to nechtělo měnit. Doufám, že to pochopíte :) )

"Ech?" byla má první slova. Zamrkala jsem a snažila se rozhlédnout po místnosti. Byli jsme pořád v té samé, ale seděli jsme na zemi. Já, Doktor a ten muž. Nějak jsem nepobrala jejich předchozí rozhovor. Asi se znají, ale momentálně mi to v hlavě šrotovalo a příšerně mě brněla, takže mě momentálně muži výše zmínění nezajímali.
Pak jsem zjistila, že se nemůžu hýbat. Byla jsem svázaná a Doktor spolu se mnou, opět zády ke mně. Muž, jehož jméno jsem stále neznala, byl svázán opodál, společně s kapitánem lodi, kterého "zygton" omráčil minule.
Začala jsem uvažovat, jak z téhle bryndy ven.
Po pěti minutách jsem přišla na jediné řešení.
.
.
.
"Doktoréé!"
Žádná odezva.
Tak fajn. Když to nejde po dobrém…
"Dokčisíí! Ty jeden blbe neschopnej, probuď sééé!" zařvala jsem a snažila se ho bouchnout hlavou do hlavy. Spíš jsem bouchla sama sebe, ale mělo to jistý účinek.
"Co se děje?" ozval se Doktor ospale.
"Jestli sis náhodou nevšim, jsme v totální řiťi," shrnula jsem naši současnou situaci.
"Aha. A můžeš mi laskavě vysvětlit, proč jsi sem chodila?! Mohl jsem tu celou famílii zastavit už v zárodku a nebýt toho, že jsi mě vyrušila, povedlo by se!" ožil najednou.
"Famílii?"
"Ano, rodinka Zygonů si udělala hnízdečko na lodi ze začátku 20. století a dělají tu problémy! Chtěl jsem jim jen domluvit, aby si šli na jinou planetu, ale oni už mají očividně něco za lubem a já musím zjistit co. Asi už ví, že po nich jdu, tak začali napadat lidi na lodi a přeměňovat se za ně, aby byli nenápadní."
"To má logiku," řekla jsem ironicky. "A to všechno jsi jako stihl za tak krátkou dobu?"
"Ano, mezitím co jsi bloudila v tom maličkém podpalubí. A málem bych zastavil toho prvního, nebýt tebe."
"Hele, neházej všechno na mě, ano?! Já nebyla ten, kdo posledně omráčil kladivem sám sebe, co?!"
Doktor zcela jistě zrudl, ale neviděla jsem to.
"Nicméně, teď se musíme nějak rozvázat," pravil, aby odvedl řeč jinam.
"No jo. Ale jak?"
"Vytáhla bys mi z kapsy sonik?"
"Tak to teda ne! K tomu mě už v životě nedonutíš!" křikla jsem. Jezírkový incident mluvil sám za sebe.
"Tak jak jinak to chceš provést?"
"Nějak nenáročně a rychle."
"To se už snažím vymyslet devět set let a stále nic," řekl trpce Doktor.
"Říkal tu někdo devět?" ozval se hlas z kouta.
"Ahá, no vidíš, málem jsem na tebe zapomněl!" řekl Doktor a pootočil se směrem k hlasu.
"Kde jsme to předtím skončili?" otázal se Muž-který-neměl-stále-tolik-zdvořilosti-aby-se-představil-a-mě-už-pomalu-docházejí-označení-pro-něj.
"No, vysvětloval jsem ti, že jsem ty z budoucnosti, Doktore," odpověděl mu Doktor.
"Počkat, cože?" To jsem byla já.
"Ehm... je to složité...," zamumlal vyhýbavě Doktor. "Když Pán času zemře, zregeneruje a změní se mu podoba. Celkem má třináct životů."
"Hej! To není fér, žijete dýl než kočky!"
Kdyby mohl, hodil by po mě asi pohled no-ty-rozhodně-kočka-nejsi, ale protože byl přivázán zády ke mně, nemohl.
"Ovšem," pokračoval, "občas se může stát, že se Pán času setká se svým minulým já, díky tomu, že cestuje v čase."
"Což se stalo právě teď," doplnil Doktor číslo dva a vypadalo to, že už Doktorovi číslo jedna věří. Byla jsem z toho docela zmatená, zvlášť ta "regenerace" mi nešla do hlavy, ale vzhledem k naší situaci mi nepřišlo až zas tak zásadní to právě řešit.
"Dva Pánové času - lepší než jeden. A teď už dost tlachání, měli bychom se odsud dostat," dodal Doktor číslo jedna.
"Ale jak?" vyřkla jsem otázku a v tu ránu jsme byli tam, kde předtím. "Dva Pánové času - i tak nevymyslí jak se dostat z provazů," řekla jsem trpce.
Najednou se rozrazily dveře skříně. Neptejte se mě, kde se v kajutě vzala skříň, ale vchod do Narnie to nebyl.
Stála v nich Elen. Ta Elen Annrageová, která se mi tak podobala. (Dodnes je mi záhadou, jak se do té skříně dostala. Nejspíš nás sledovala a pak se do té skříně schovala před tím Zygounem a vylezla až odešel nebo tak něco.)
"Sice moc nechápu, o čem jste to mluvili, ale rozhodla jsem se vám pomoct." Super nápad.
"Elen! Co tu děláš?" zeptal se Doktor číslo dva.
"Co bych dělala? Jdu vám pomoct!" odpověděla a odněkud vytáhla kapesní nožík. Je mi záhadou, kam ho do těch šatů schovala. Potom nás začala postupně rozvazovat. Teda řeknu vám, na rozdíl ode mě, je to úplná žena činu!
O pár minut později jsem si již protahovala ztuhlé údy a přemýšlela nad tou složitou situací se dvěma Doktory a tou divnou holkou, která mi byla tak podobná.
Jo a těmi příšerami samozřejmě.
Doktor začal svítit sonickým šroubovákem na kapitána lodi, který zůstal v bezvědomí.
"Vypadá to, že si na sebe vzal Zygon jeho podobu, co?" zeptal se Doktor toho druhého.
"Vypadá to, že ano. Zygoni na sebe obvykle dokážou vzít podobu druhého člověka, musíme je rychle najít," odpověděl mu Doktor číslo dvě.
"Mimochodem, já jsem Doktor. Děkuji vám za záchranu, slečno Elen." Doktor jedna políbil Elen ruku, viděli se totiž poprvé narozdíl od ní a Doktora dva, který... Je to složité. Ach jo.
Bylo to navíc až nechutné, jak se dokázal Doktor chovat galantně, když chtěl. Se mnou vždycky jednal jako s otravnou mouchou.
Pak si prohlédl nás obě.
"Nejste náhodou příbuzné?" zeptal se udiveně.
"Co já vim," řekla jsem.
Doktor nás obě osvítil sonickým šroubovákem.
"No ano, vypadá to, že Elen je tvoje předkyně, Lindo," podíval se na šroubovák.
"Cože?!" vyhrkla Elen. "Jak můžu být její předkyně?!" (Tento způsob vyjadřování mi vážně připomněl mou osobu.)
"Je to složité…" -Tohle používal Doktor velmi často, všimli jste si? Jako by si myslel, že nic nedokážeme pochopit. (Teda, ano, ale co ostatní?)- "…ale my jsme cestovatelé v čase."
"Teď to do sebe zapadá!" usmála se Elen. "Vůbec nepochybuji, je mi už všechno jasné!" Začala se usmívat a já se naštvala, protože ona byla tak šťastná a reagovala inteligentěji než já.
Tiše jsem si odfrkla. Hele, tak aby bylo jasno - já nežárlím! Ten Doktor je mi úplně ukradenej, jde mi jen o to, že ona mě kopíruje, ale chová se mileji a ohleduplněji než já!
No, jednoduše jsem byla (opět) zmatená a vůbec jsem nechápala, jak se z téhle bryndy dostaneme ven. Teda, pokud to vůbec byla brynda… Co je to vlastně "brynda"? Má to něco společného s bryndákem? Třeba jsme byli pouze v loji. Nebo v louži. Nebo třeba v háji.
A možná taky v kajutě, že.
Zanechala jsem svých úvah na téma v-čemže-to-vlastně-jsme a věnovala se svým společníkům.
"Kapitánu lodi už asi teď nepomůžeme," nadhodil Doktor dva.
"Takže bychom se měli rozdělit," zauvažoval zase Doktor nahlas. "Jestli máme chytit ty Zygony a zabránit jim, aby tady nadělali paseku, ovšem."
O pár minut později...
"No jasně! Proč taky né, že?" prohlásila jsem ironickým tónem a vztekle nakopnout zeď mi zabránil jen varovný pohled Doktora číslo dvě. (Přece jenom, kvalita zdejších zdí nebyla příliš velká.) Okolnosti si žádaly, abychom se rozdělili do dvou skupinek a jelikož jsem tak nějak Doktora a nově i Elen nemohla vystát, skončila jsem s Doktorem dva. Momentálně jsem se fakt naštvala (což se ostatně stává docela často), protože to prostě patřilo ke mně - naštvat se a nadávat na všechno. Vadilo mi, že tady máme hledat nějaký monstra a vůbec... Vadilo mi, že prakticky nemám důvod být naštvaná, takže jsem se naštvala.
"Jsi docela nepřizpůsobivá, víš o tom?" otázal se se zájmem Doktor dvě.
"Já nejsem nepřizpůsobivá. To jen ostatní věci se nedokážou přizpůsobit mě," prohlásila jsem prostě.
"Už chápu, proč to máš v životě tak těžký."
"Proč bych měla?"
"Trauma z dětství, z toho mírná agrese a tvrdohlavost a teď ještě cestuješ s mužem, kterého nesnášíš. A ještě k tomu tvá povaha..."
"Tak hele," dala jsem si ruce v bok, "já nejsem Watson, abych ti tohle zbaštila Sherlocku."
Doktor se zasmál.
"Pořád docela nechápu, proč nesnášíš muže."
Zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem tak zmatená, že jsem ani nevěděla, zda si tykáme nebo vykáme. V hlavě se mi rojily myšlenky, které jsem dlouho zakopávala do hloubky své mysli. Mírně jsem se zakymácela, ale ustála jsem to a vysypala to první, co mě napadlo.
"To nebylo žádný trauma. Vám je do mě kulový, tak se do toho nepleťte."
Doktor mlčel. Asi mu už došly dedukce. V podstatě... byl v pohodě, lepší než ten Doktor se kterým jsem cestovala, ale sarkasmem sršel víc než já a... Dostáváme se k tomu samému problému, který jsem měla s Elen. Sakra.
Chvíli jsme mlčky šli. Napadlo mě, jak ty příšery vlastně najdeme? Loď byla velká a riziko, že se něco stane ještě větší. (Vždyť jsme se přece ocitli na Titaniku, ne?)
"Poslyš, je tu hodně záchranných člunů?" zeptala jsem se jen tak mimochodem.
"Nevím."
Úžasná odpověď, fakt. Dám si ji rovnou za rámeček.
Najednou se ozvalo jakési zachrčení.
Já i Doktor jsme se naráz ohlédli a uviděli toho Zygopona!
Byl celý červený a měl na sobě jakési hnusné výstupky. A k tomu ještě ty cenící zuby!
No, jednoduše byste ho jistě nenominovali na Miss Titanik.
"Poběž!" vykřikl Doktor a poté jsem zažila jistý pocit deja vu, když mě chytil za zápěstí a táhl za sebou. Ach, jak já to běhání nenávidím!
Proběhli jsme jednou chodbou, druhou, třetí, bylo mi blbě, klopýtala jsem nohama a točila se mi hlava. Mnozí toto jistě zažívají při skoku padákem, marathonu nebo bungee jumpingu, ale mě takhle dokáže vyvést z míry i obyčejné běhání. Za sebou jsem slyšela funění příšery. Ach jo!
Najednou ty zvuky ustaly. Podívala jsem se na Doktora a ten mě pustil a ohlédl se tam, kde před chvíli funěl ten Zygnon nebo co.
Ale ten najednou zmizel. Sebrala jsem poslední zbytky sil a zasmála se.
"Chacha, my jsme toho smrada setřásli! To máš za to, ty hnusná zrůdko!"
"Já si nemyslím, že bychom ho jen tak setřásli," zavrtěl pochybovačně hlavou Doktor a mimoděk se poškrábal na hlavě.
"Ale no tak! Trochu radosti, ne?" řekla jsem mu a přátelsky ho šťouchla do ruky. Normálně se takhle nechovám, ale měla jsem dojem, že mě musí na nohách držet nějaká fakt silná droga, protože navzdory svému vyčerpání jsem se necítila na omdlení, takže jsem vyhrabala nějakej optimismus či co. Jako na potvoru jsem trošku zavrávorala, couvla a švihla sebou na zem.
Vzduch zaplnila ne moc slušná slova poté, co mi došlo, že jsem se bouchla o trám.
"Sakra, kdo tam dal ten hnusnej debilní trám?!" Můj optimismus se rozplynul jako mávnutím kouzelné hůlky. (Já si říkala, že je to nějaký divný.) Poté, co jsem se vzpamatovala ze svého předchozího hození tlamy a vypustila z pusy ještě několik nadávek, jsem se hodlala vyškrábat na nohy. Očekávala jsem, že Doktor s tím svým sarkasmem aspoň něco řekne nebo mi do háje aspoň podá ruku! Já vím, znám ho málo, tamtoho Doktora taky, ale mohl by mi aspoň pomoct, ne?
Podívala jsem se vzhůru a shledala, že Doktor je prostě řečeno pryč.
V prčicích.
Kde jako je?!
"Do haj-," hodlala jsem obohatit okolní vzduch o další sprosté nadávky, když jsem uslyšela kroky.
"Slečno, copak to tu děláte?" Vykroutila jsem si hlavu do jakési polohy, abych spatřila postarší ženu, která ke mně kráčela.
"Chytám motýly," odpověděla jsem, zvedla se a začala si oprašovat šaty, které vypadaly, že po jejich pádu na zem se skládají z velké části jen z prachu. Do háje!!
Paní ignorovala mou předchozí poznámku a přišla až ke mně.
"Ztratila jste se?" zeptala se mile a já jen pokývala hlavou.
"Jak se jmenujete?" znovu promluvila a já ze sebe vykoktala:
"Linda Diverová."
"Já jsem Hilda Celtsamová," řekla. Něco mi to příjmení říkalo, ale nevěděla jsem co. Najednou si ta paní nějak divně odkašlala, ale pak pokračovala.
"Jestli chcete, pomůžu vám najít váš pokoj. "
"Néé, to je dobrý, já mám totiž velmi dobrý orientační smysl, víte? Já dokážu všechno najít podle čichu, já-" blábolila jsem a snažila se z toho vyvlíknout, ale paní Celtsamová mě drapla za límec a s překvapivou sílou, která se ke starší dámě nehodila, mě přitáhla zase zpátky.
"Drahoušku, vidím, že jste ztracená. Já vám ráda poradím," řekla s podivným německým přízvukem.
"No tak dobře," řekla jsem rezignovaně. Paní Celtsamová mě vedla všemožnými chodbami a přitom na mě mluvila. Její řeči jsem ale nevnímala. Právě jsem byla příliš psychicky zatížená a hlava mě přestávala poslouchat. "Hele, nejste to vy, ten podivín co se tady včera tak záhadně objevil a začal vyslýchat číšníka kvůli paní Celtsamové?" Aha! Už vím kde jsem její jméno zaslechla! "Já vím, je divná, všichni Němci jsou divní, ale vy jste se ho ptal, jestli náhodou nemá dvojníka nebo co, a to je víc než podivné!" Tehdy jsem spíš zkoumala tu fiflenu, takže mě nenapadlo přemýšlet nad tím, co řekla. Dvojníka? "...Zygoni na sebe obvykle dokážou vzít podobu druhého člověka..." To odkašlání... Ta neskutečná síla, s níž mě paní Celtsamová přitáhla zpátky... Kamže jsme to šly? Vlastně jsem jí ani neřekla, kam mě má dovést...
Najednou mi to došlo.
Sakra, já jsem tak neskutečně blbá!!
Měla jsem chuť si nafackovat a zároveň zdrhnout z dosahu té ženštiny. Ta se na mě najednou otočila a z mého výrazu v tváři ihned poznala, co mi právě došlo.
S hrůzou jsem musela sledovat odpornou přeměnu ženy na Zygoina. Jmenovaná zrůdka zachrčela.
"É, tak já už půjdu, jo?" řekla jsem a hodlala ustupovat.
Příšera na mne vztáhla ruce. Tohle nevypadalo dobře.
Couvala jsem a to monstrum se ke mně rychle přibližovalo.
"Ani krok!" uslyšela jsem za sebou.
Otočila jsem se a nevěděla, zda mám příchozí osobu obejmout nebo zaškrtit.
Doktor a hned za ním Elen. Mimozemšťan si prohrábl hnědé vlasy v šíleném účesu, usmál se na mě a vzápětí namířil na Zygonena, který byl ještě před chvílí paní Celtsamová, sonickým šroubovákem.
"Myslíš, že mě to zastaví, Pane Času?" ušklíbl se Zygion.
"Už tě to zastavilo," usmál se Doktor. Zogonon něco zavrčel a hodlal nás nejspíš zamordovat tady a teď.
"A co říkáš na tohle?" pronesla příšera a najednou se proměnila v Doktora s černou koženou bundou.
"Hele, Zygone," (aha, tak Zygun se to jmenuje!) "Přestaň si hrát na schovávanou. Okamžitě probuď kapitána lodi, Doktora a paní Celtsamovou, já se ti za nic nebudu mstít, najdu tobě a tvé rodině planetu a bude ti tam dobře!" rozhodl se Doktor slibovat.
"Ani náhodou! Hodláme tuto loď potopit, ať se ti to líbí nebo ne, a pak společně utečeme! Už vám nikdo nepomůže, Doktore!"
"A proč to děláte?"
"Protože jsme ztratili svou planetu. Ale teď sbohem, Pane Času!" řekl Zygun (už to umím i napsat!) proměnivše se zpátky do své původní podoby a zmizel v jiných dveřích.
"Za ním!" řekl Doktor a hnal se do dveří a já s Elen jsme ho jako poslušné stádo o počtu dvou jedinců následovaly.
Ocitli jsme se v prostorném sále s piánem a křesly. Asi další místnost, která slouží k zábavě. Zygin tam ovšem nebyl, tak jsme se hnali ven zase jinými dveřmi a tak jsme ho prostě a jednoduše slepě pronásledovali.

"Doktore, tohle nemá smysl," povzdechla si Elen celá udýchaná. Doktor už taky nemohl, což se mu nepodobalo. Já jsem ležela na zemi a málem nejevila známky života. Tohle bylo tak vyčerpávající!
"Máš pravdu," přitakal, a kdybych neležela na zemi teď, jistojistě bych právě spadla. Tak kvůli klidně zastaví, ale že já málem zdechám, to je mu jedno!
"Normálně bych tohle neudělal, že jsi to ty...," pokračoval. No já jen zírám! Vytáhl z kapsy saka něco abnormálně divného a velkého natolik, že by se do té kapsy jistě nevešlo. Že by byla větší zevnitř?
Byl to jakýsi přístroj. Doktor na něj začal svítit sonikem.
"Tohle nás může teleportovat, ale je to dost nebezpečné, normálně to nepoužívám... Dokáže to sledovat toho Zygona na místo, kde právě teď je..."
Asi by bylo zbytečné říkat, že jsem to nepochopila nebo že jsem se naštvala, protože to bylo zcela očividné a u mě velmi očekávatelné. Když jsem se já hnala planetou Raxaplatolius, tak ho nic takového ani nenapadlo! Ale já nežárlím, fakt! Já jen-
"Lindo, chyť se mě za ruku," vytrhl mě Doktorův hlas z úvah.
Útrpně jsem se zvedala na nohy, abych dala najevo svoji bezmocnost a únavu. Doktor otráveně protočil očima.
Chytla jsem se ho za ruku a rázem se se mnou začalo všechno točit.
Skončila jsem na podlaze, jak jinak, a pomlátila jsem se fakt slušně, jak jinak.
"Jau, sakra to nemůžeš-," začala jsem protestovat, když jsem si všimla, kde jsme. Byla to taková ta místnost, odkud se ta loď řídí (kormidelnice?). Stálo tam asi pět Zygonů a všichni spolu smlouvali, na zemi leželi v bezvědomí Doktor dva, paní Celtsamová, kapitán lodi (asi ho přenesli) a zbytek posádky, který jim nejspíš přišel do cesty. Všech pět Zygobnů (zase jsem zapomněla ten správný název) se rázem otočilo a zíralo na nás, tedy na mě, Doktora a Elen. Pouze ona neztratila duchaplnost.
"Zdravím! Jak se máte?" zářivě se na ně usmála.
Hlavní Zygon, proměněný v kapiána lodi, zavrčel a zezyglonovatěl do své původní podoby, za což jsem byla ráda, neboť jsem v tom nyní neměla až zas takový guláš jako předtím. Stejně neumím vařit. (Guláš, chápete?)
"Je pozdě, Pane Času, loď už se chystáme potopit!"
V tom jsem vstoupila do konverzace já. Už čekáte, jakej blud ze sebe zase vypravím, co?
"Doktore, nech je to udělat, ať neměníme budoucnost," pronesla jsem vážně.
Doktor se na mě zadíval jako na největšího trotla pod sluncem.
"Je tohle Titanik, ne?" podívala jsem se na něj už s menší jistotou.
Doktor se na mě podíval jako na ještě mnohem většího blbce, než jsem dokonce ve skutečnosti byla a pronesl tónem, jakým obvykle učitelé fyziky vysvětlují těm hloupým studentům princip zemské gravitace, čili tónem je-to-tak-neskutečně-jasné-a-ty-to-nechápeš!
"Lindo, tohle není Titanic," zněla prostá odpověď.
Je to přece ta nejprostější věc pod sluncem, kterou jsem měla vědět! To, že jsem neměla jak to vědět, celou dobu jsem si to myslela a nikdo mi to neřekl to mi přišlo jako dostatečný důvod vybuchnout. (Pozor, teď přijde tajfun ne-li tsunami!)
"A JAK JSEM TO MĚLA SAKRA VĚDĚT?!" krev se ve mě vařila. ,,KDYBYS MI NEZDRHL A NENECHAL MĚ SAMOTNOU BEZ JAKÉKOLI INFORMACE, KDEŽE TO JAKO JSME TAK BY SE TO NESTALO!! MĚLO TI DOJÍT, ŽE SI UDĚLÁM NĚJAKÝ ZÁVĚR!!"
Řekla bych, že hulák, který poslala paní Weasleyová Ronovi se dá ještě považovat za čajíček a byla jsem na své schopnosti naštvat se a řvát jako pominutá hrdá. (Nebojte se, taky nechápu, proč, důležité bylo, že jsem na to hrdá byla.)
"Já nemůžu za to, že neumíš dedukovat," řekl Doktor prostě. Chtěla jsem mu na to říct něco hodně ostrého, ale nemohla jsem. Právě jsem si totiž totálně vykřičela hlasivky.
Karma!
"A co je to teda za loď?" zachraptěla jsem už mírně a chytla se za krk.
"Je to loď Olympic na své první plavbě. Prakticky dvojník Titaniku, ale vyplul v roce 1911...," začal ze sebe Doktor sypat rozumy z wikipedie a já si opravdu připadala jako největší blbec pod sluncem.
"Takže teď je musíme zastavit, co?" zachraptěla jsem znovu bez naděje na odlehčení práce, že bychom tu loď prostě nechali na pospas svému osudu.
"Jop," řekl Doktor a otočil se k Zygoinům, kteří se zapomněli tvářit jako nebezpečné šelmy a jen na nás udiveně zírali. Rozhlédla jsem se a hledala zrakem Elen. A víte vy co? Ona se mezitím, co jsme se hádali (dobře, hádala jsem se hlavně já, uznávám) pokusila vzbudit Doktora dvě a dokonce se jí to podařilo.
"Teda, ty máš ale hlas," prohlásil muž s koženou bundou směrem ke mně, vstal a oprášil se. "Vzbudilo by to i mrtvolu."
"Dík," řekla jsem slabě, brala jsem to jako kompliment.
"Takže to vzbudilo i mě - málem mi to utrhlo ušní bubínky - chudák tady tvůj přítel," dodal a já byla ráda, že aspoň v něčem jsem lepší než Elen a aspoň ho nevzbudila ona ale já. (Pravda, hysterčení není zrovna něco, čím by se dalo chlubit, ale něco lepší než nic, že.)
"Tákže," začal Doktor jedna a strčil ruce do kapes. ,,Milí Zygoni, máte dvě možnosti. Buď se vzdáte dobrovolně a já vám najdu planetu nebo..." odmlčel se.
Doktor dva dodal: ,,Ničení lidských věcí a životů jen tak pro zábavu je to, co my neschvalujeme."
Zygloni se zatvářili opovržlivě a bylo vidět, že se jen tak nevzdají.
"No, tak jak jste se rozhodli?" optal se ještě hnědovlasý mimozemšťan pro jistotu po chvíli.
"Nevzdáme se, jen tak nás nezastrašíte! Náš plán už bude brzy zrealizován."
"No...," začal Doktor dva a Doktor jedna ho doplnil: "Tak budeme muset použít násilí." Ledabyle vytáhl ze saka strašně dlouhou šňůru, na které byly připevněné nějaké bodíky. Něco mi připomínaly...
"Chytejte!" hodil šňůru mně s Elen. "Tohle je karotenový regulátor a dokáže se přisát na místo a vyhledat jakoukoli živou formu s červeným barvivem v těle." Odmlčel se a mrkl na červené Zygonony. "A ty poté nechá explodovat, přičemž nevybuchne nic kromě nich." Mluvil docela přesvědčivě, kdyby ovšem...
"Rozprostřete to kolem stěn," řekl mně a Elen a my ho poslechly. Za chvíli byla šňůra po celém obvodu místnosti.
"Tak co?" zeptal se Doktor dva s úsměvem.
Všichni Zygoloni měli v očích strach a jen na nás zírali.
O pár minut později...
"Já je tam odvezu, mám tady svou TARDIS," říkal Doktor dva Doktorovi jedna.
"Dobře, zatím je nech v tom vakuu, ať nezpůsobí nebezpečí, odleť s nimi na tu planetu a pak je můžeš opustit."
"Mluvíte tak věcně, že by si jeden myslel, že převážíte nábytek," podotkla jsem, přesto, že na tom můj hlas nebyl pořád dobře.
Poté, co šel Doktor dva Zygosony přenést do své TARDIS jsem se na Doktora jedna otočila.
"Ta šňůra... Byly to vánoční světýlka, že jo? Přiznej barvu!" vyjela jsem na něj, ovšem mírně, jelikož můj hlas mi pořád ještě dobře nesloužil.
Doktor se tajemně usmál, ale pak přikývl. "Ti na to ale skočili, co?"
"Jo, no," zasmála jsem se.
"Tak lidi, musím se s vámi rozloučit."
Doktor dva přišel zase zpátky. "Bylo fajn vidět své budoucí já," řekl směrem k Doktorovi jedna a ten se na něj usmál. "Rád jsem tě poznal, Lindo," řekl směrem ke mně a já myslela, že jsem se snad přeslechla. On existuje někdo, kdo mě rád poznal?! Věnovala jsem mu úsměv a i přes své obvyklé chování jsem řekla: "Já tebe taky, Doktore, lepší sarkasmus jsem u nikoho jiného neviděla." Mrkla jsem na něj.
"Těšilo mě, Elen," dodal pak směrem k mé předkyni a chystal se spakovat. Sledovala jsem pak, jak druhá TARDIS odlétá. Takže jsem tehdy měla vlastně pravdu, ty TARDIS tam byly dvě!
"Škoda, že jsou vzpomínky na budoucí já Pána Času tak slabé...," povzdechl si Doktor. "Žádné spoilery!"
Mezitím, co se všichni v bezvědomí a všichni, jejichž podobu Zygponi využívali, vraceli k životu, se Doktor obrátil na Elen.
"Děkuji za tu všechnu pomoc, byla jsi skvělá Elen," řekl jí a měla jsem dojem, že se přemáhal, aby nehodil očkem po mě pohledem narozdíl-od-někoho. No jo, vše se zase vrací do starých kolejí. "Rád jsem tě poznal." Elen se začervenala.
"Máš před sebou dlouhý život a potomky, které máš vychovat, tak ho žij nejlépe jak můžeš," řekl ještě a Elen ho objala se slovy díků.
"Sbohem," dodal vesmířan na rozloučenou.
"Sbohem, Doktore."
Pak se otočila na mě.
"Bylo... fajn potkat někoho z budoucnosti, zvlášť někoho, kdo je z mého rodu.," usmála se.
S pocitem největšího sebezapření jsem řekla něco na způsob: "Bylo fajn potkat nějakého svého předka."
Tak jsme se tedy rozloučili.
"Doufám, že všechno, co jsme právě zažili, chápeš," nadhodil Doktor opatrně, protože si nejspíš vzpomněl na ten časový mišmaš, který jsme způsobili na planetě Raxamatofolius, a který jsem dosud nechápala, ehm.
"Budu ti lhát, když mi svatosvatě slíbíš, že mě už nenecháš nikde samotnou," řekla jsem, ale na tváři mi hrál úsměv. Byla jsem ráda, že už máme celé to loďové dobrodružství za námi, nikdo nezůstal v bezvědomí, Zyploni otravují na bezpečném místě a já už nemusím běhat ani sebou třískat o zem.
"No dobře, slibuju, ale ztratit se dokážeš i tak," řekl Doktor a já na to zareagovala:
"Fajn. V tom případě všechno naprosto chápu." To už jsem to nevydržela a vyprskla smíchy.
"Ten prach, co máš na šatech, musí být kokain, jinak si to nedokážu vysvětlit," podotkl Doktor.
Zaškaredila jsem se na něj, naposledy se rozhlédla po obří lodi Olympic, povdechla si po tomto dlouhém dobrodružství a zalezla do TARDIS, Doktor mě následoval. To byl teda den!

KONEC 3. KAPITOLY

P.S.: A nezapomeňte mi na komenty a na anketu dole! :) ↓
Vaše Scrat
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 16. února 2015 v 17:23 | Reagovat

Ježkovy voči, Scrat, to je prostě skvělý. Teď docela chápu, proč ses s tím patlala osm měsíců, je to fakt dost dlouhý. Lindy je mi vlastně celkem líto, protože jí Doktor nemá rád, doufám, že se jejich vztah zlepší. Bylo aspoň od Devítky hezký, že se s ní slušně rozloučil.
Chvílema jsem se úplně neorientovala v ději, jak pořád chodili po tý lodi, ale v zásadě to nebylo nic hroznýho. Akorát mi přijde, že se Desátej chová trochu jinak, než jsem zvyklá ze seriálu. Myslím, že nikdy nebyl na nikoho tak protivný a bezohledný, jako na Lindu.
Těším se moc na další díl, budu se snažit ti to připomínat. :D

2 Norrora Norrora | Web | 16. února 2015 v 19:21 | Reagovat

Před čtením jsem chtěla poznamenat něco o kvalitě a kvantitě, pospíchej pomalu, o mletí božích mlýnů...
Pak mi došla slova.
Omluv mě, jdu najít svou dolní čelist. :D
Čelist nalezena. Můžu pokračovat. Po chvíli jsem místa, kde jsem se smála, přestala počítat. Možná to bude leností dojít si pro kalkulačku nebo ji najít na notebooku, ale na tom nezáleží, že? :D
Za Devítku jsem tak neskutečně vděčná, že to snad ani nemůžu vyjádřit. Nebyl... nebyl by na skladě i Jack? :D
Tenhle komentář se ale sakra protahuje. Nebudu to zdržovat. Ty měsíce čekání STÁLY ZA TO.

It was fantastic, absolutely fantastic.

And do you know what?

SO WERE YOU!

A jde se tisknout! :D

3 zuko-svet zuko-svet | Web | 16. února 2015 v 19:26 | Reagovat

Najprv chcem podotknúť, že fakticky obdivujem tvoju vytrvalosť písať niečo osem mesiacov a nevykašlať sa na to.
Námaha sa ale vyplatila, príbeh ma pobavil (Najmä Lindine pripomienky a postrehy boli na nezaplatenie. Spliesť si loď ako Titanik dá veľa úsilia.:-D) a napäto očakávam ďalšiu kapitolu. Asi sa načakám, ale stojí to za to. Za ten čas sa možno naučím aj štrikovať, alebo zistím, ako byť milá k svojej sestre.;-)

4 Lucy Lucy | E-mail | Web | 16. února 2015 v 21:37 | Reagovat

Keď som na facebooku uvidela, že si pridala NS (konečne po mesačnom betareaderi!! ;) :D ) ja som fakt nemohla :D
8 mesiacov? mne to tak dlho ani nepríde a stále si pamätám čo sa stalo v časti predtým, čo sa nestáva :D btw 19 strán je úctyhodná dĺžka...ja nenapíšem ani 1.9 strany ale tak to už sú moje osobné spisovateľské komplexy čo sa týka prózy..dnes už konečne zájdem na blog lebo to už iba odkladám :D
a teraz k poviedke ako takej :D
Devina? To vážne? Mám druhé Vianoce!! :) :3 ale ako ja som si hneď tipla že by to mohol byť on, lebo jej pomohol a tiež sa hnal do "jamy levovej"  navyše si pred ústa nedával servítku :D A prekvapilo ma, že si tam namiesto Rose, ktorá mi pri Devine zišla na um ako prvá dala Elen (až mi jej prišlo ľúto, keď uvidela čo sa (pra)vnučku bude mať :D (nič v zlom :) ) ) aj keď síce som si myslela, že z tej skrine vyjde Rose a nie Elen (ale tak zas ak by Rose stretla Desinu dodalo by to tomu taký just a bit feeeeeeeel podtón :D just a bit :D a to moje broken-shiper-heart vážne nestojí :D )
Dúfam, že nová kapitolka pribude fakt skoro :-)
btw tie kresbičky sú strašne cute a tá "úvodná" je ABSOLUTELY FANTASTIC!!! :-)

5 Leylon Leylon | 18. února 2015 v 22:51 | Reagovat

tak toto bola teda paráda! Milujem deviatku, preto mi toto vazne dobre padlo. Lindy mi je vazne trochu luto- dufam, ze sa vztahy aspon trochu zlepsia.  Ze vysvetlis tie naznaky... nema rada muzov... trauma z detstva... ta protivnost... what the hell happened to her? Pises nadherne a ja dufam ze nova kapitolka sa objavi coskoro ;)

6 Naranique Naranique | Web | 22. února 2015 v 14:05 | Reagovat

Už jsem se nemohla dočkat :) Dobré - ne, dobré ne - úžasné! Napínavé. Složité. Zábavné. Dlouhé (To je dobře, čekání za to stálo. Se čtrnáctou kapitolou mojí Gallifreyanky taky nějak nemůžu hnout). Těším se na další část, jak to dopadne s Lindou a tak. Cržím palce se psaním a doufám, že to nebude trvat dýl, naž tahle :D

7 wolf-tracks wolf-tracks | Web | 23. února 2015 v 20:08 | Reagovat

To se ti vážně povedlo!!
Pokračování, prosím O:)

8 Sillia Sillia | 28. února 2015 v 16:21 | Reagovat

Pěkná povídka, napínavá a čtivá, možná jen pár věcí mi tam trochu překáželo. za prvé to je množství závorek, některé věci bych si dokázaa představit jako samostané věty, vůbec by nemusely ýt v závorkách, zvláště vzhledem k tomu, že je to psané v ich formě a pak jako poznámka autorky by bohatě stačil pouze překlad té věty, to další bylo navíc, stejně jako i ta druhá s tím, co všechno má postava od tebe. Jelikož jsem to četla za sebou, tak teď nejsem schopná rozlišit, co se v jaké části stalo, to za prvé a za druhé se mi nechce psát dva komentáře, ke dvěma článkům, když je to v podstatě jeden. Nicméně to nemění nic na tom, že jako příběh se mi to líbilo, o to více, že jsme zde měli možnost se znovu setkat s 9. Doktorem, kterého mám osobně velmi ráda a vysvětlení, že kvůli paradoxu se vzpomínky na starší já jaksi neudrží v paměti, a to i v případě, že to není paradox rozsahu 50. výročí, ale jen malé setkání, ze kterého by paradox ani vzniknout nemusel.

9 zusp zusp | E-mail | Web | 2. března 2015 v 15:42 | Reagovat

Bylo to super, doopravdy jsem se u toho nasmála. Ještě k předchozí části... Devítka byl tak dobře vystižený, že jsem ho okamžitě poznala ještě než se představil. Fakt skvělá práce.

10 Gerduš Gerduš | 6. března 2015 v 19:26 | Reagovat

Jako vždy :D dokonalé! :)

11 Gerduš Gerduš | 6. března 2015 v 19:26 | Reagovat

Jako vždy :D dokonalé! :)

12 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 11. března 2015 v 20:13 | Reagovat

Uh, dokonalý! :)

13 LinDa☮ LinDa☮ | Web | 15. března 2015 v 10:41 | Reagovat

Skvelé. Úplne som si pripadal, akoby som tam bola :D Vau.
Vôbec mi nevadilo, že to bolo tak dlhé, pretože to bolo úžasné. Tie hlášky.. :)
Teším sa na ďalšiu časť, dúfam, že bude v inom vesmíre :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PRAVIDLA PŘIDÁVÁNÍ KOMENTÁŘŮ:
1. Napíšete svůj názor slušně.
2. Nebudete psát sprostá slova.
3. Nebudete sem dávat reklamy, pokud to nepíšete pod článek speciálně pro reklamy (TADY.)
4. Nepište pod články nic, co s nimi nesouvisí, na to máte článek (odkaz o dva řádky výše.)
NEZNALOST PRAVIDEL NEOMLOUVÁ A POKUD JE PORUŠÍTE, MÁTE TU ZABLOKOVANÝ PŘÍSTUP!


IKONKY:

A zase se vraťte!