Blog je opět v provozu! (30.6)

To jsem já, Claro

23. března 2015 v 23:24 | Scrat |  Doctor Who drabble a jednorázovky
Zdravím!
Po dlouhé době jednorázová povídka, sesmolená za jeden večer, tentokrát Doctor Who. Původně to mělo být drabble, pak se to ale trochu prodloužilo a vznikla z toho jednorázovka. Popisuje to vlastně konečný rozhovor dílu Deep Breath (takže pozor na spoilery) a je to střídavě z pohledu Doktora a Clary. A abyste mě nenařkli, že jsem celý ten dialog vlastně opsala, musím říct na svoji obhajobu, že mi šlo hlavně o to, abych popsala jejich pocity.
Varování: feels, too many feels

To jsem já, Claro
Do ticha zazvonil telefon.
"Asi bys to měla vzít. Mohl by to být tvůj přítel."
"Sklapni. Nemám přítele." řekla a bez dalších slov vzala mobil a pomalu vyšla z TARDIS. Sledoval jsem, jak se vzdaluje. Proč mě jen nevidí? Takového, jaký jsem? Jaký jsem byl vždycky? Nedokázal jsem to pochopit.
*
Vyšla jsem z TARDIS. Popravdě, byla jsem ráda, že mě hovor zachránil od další konverzace s ním. Cítila jsem se tak... nejistá. Nevěděla jsem, co od něj očekávat. Byl tak... jiný.
"Haló?" přitiskla jsem si mobil k uchu. Nejdřív byl slyšet jen šum, možná zapříčněný hlukem na druhé straně spojení. "Haló?" zopakovala jsem a zacpala si druhé ucho, abych přes ten městský ruch lépe slyšela.
"To jsem já." zaslechla jsem hlas, tak povědomý a zárověň tak vzdálený. Jako bych ho neslyšela už celou věčnost, jako bych na něj už skoro zapomněla. Bylo to tak dávno, co tento hlas zněl vesele. Je to vůbec možné? Nebo si tento hlas přičarovala jen moje fantazie a frustrovaná mysl? Musela jsem se ujistit a tak jsem neztratila duchapřítomnost a řekla přes to:
"Ano, to jsi. A kdo?"
"To jsem já, Claro," zadžela jsem dech, "Doktor."
Ten tón, jakým říkal Claro... Je to vůbec to možné? Nemám snad halucinace? Ne, ten hlas byl tak zřetelný... Ale stejně...
"Co tím myslíš, "Doktor"?" řekla jsem stále nejistá. Jak to mohl asi udělat? Bylo to nemožné...
"Volám ti z Trenzalore." To musí být on. Pomalu jsem si to uvědomovala a pohltil mě smutek. Byla jsem tak moc zmatená z té změny, bylo i přes všechno příjemné slyšet známý hlas. Tak moc mi chyběl...
"Těsně před tím, než se změním. Vlastně se mi to stále děje, blíží se to. Ano, blíží se to." Regeneroval už tolikrát... Tolikrát okusil jak chutná samotná smrt.. A stále má naději....
"Už to dlouho nebude trvat." povzdechl si. "Cítím to," z jeho hlasu bylo znát, že sbírá poslední síly. Cítila jsem, jak se mi slzy hrnou do očí. Vzala jsem telefon a přistiskla si ho k hrudi, jakoby to byl Doktor a ne pouhý komunikativní přístroj. Nevěděla jsem, co mám dělat. Proč to muselo skončit...? Potlačila jem vzlyky a vydechla jediné slovo: "Proč?" až jsem nabrala další dech, dodal jsem: "Proč to děláš?"
"Protože si myslím, že to bude mazec." řekl a i přes všechnu bolest byl v jeho hlase znát úsměv. Takový on byl. Vždycky pozitivní. "A myslím, že bys mohla být vyděšená."
Zachvěla jsem se a z nervozity si přitiskla ruku na ústa. Proč jen musíme ztrácet? A proč to tolik bolí?
Nic jsem dál neříkala, jen poslouchala. "A ať už jsi vyděšená jakkoliv, tak ten muž, se kterým jsi -doufám, že s ním jsi-" zhlubka se nadechl, "Věř mi, je vyděšený mnohem víc, než si vůbec umíš představit. A... potřebuje tě..."
*
Vykoukl jsem ven a spatřil jsem to, co jsem očekával. Clara tiše stála a poslouchala slova, která se linula z telefonu. Nemusel jsem ani naslouchat, věděl jsem, co říkal. Co jsem říkal já.
"Tak, kdo to je?" zeptal jsem se, přesně, jak jsem si pamatoval, když jsem byl na druhé straně.
"Je to Doktor?" ozvalo se z telefonu.
Clara se na mě podívala, zmatená a smutná.
"Je to Doktor?" zopakoval jsem stejnou otázku.
Clara se přestala dívat na mě a očividně plná dilematu odpověděla oběma naráz:
"Ano."
*
"Zní staře." slyšela jsem ho pokračovat. "Prosím, řekni mi, že nejsem starej. Cokoliv, jen ne starej." I přes všechen smutek jsem se krátce zasmála.
"Byl jsem mladý." Doktor v telefonu si povzdechl, nejspíš to bylo částečně i díky přicházející bolesti. "Je šedivej?"
Oči mi znovu zalétly k Doktorovi stojícímu ve dveřích TARDIS.
"Ano." řekla jsem hned, co jsem odvrátila pohled. Co jsem také měla říct?
"Claro prosím," řekl Doktor v telefonu z posledních sil, "udělej to pro mě," Pro něj? Cokoliv! Je to přece můj Doktor. "Pomoz mu." Podívala jsem se na toho starého muže. Hleděl na mě s očekáváním, s očekáváním, co řeknu na to, že se mi rozhodl zavolat, abych mu pomohla. "No tak." Byl to vlastně jeden a ten samý Doktor, měl určitě strach ze změny, potřeboval pomoc. Můj Doktor vlasně nezmizel... On je pořád tady... "A neměj... strach."
Doktor zabouchl dveře TARDIS a začal mířit ke mně. Z telefonu, se ozývalo jen vyčkávající ticho.
"Sbohem Claro," řekl tím svým milým hlasem, ze kterého bylo cítit štěstí, štěstí, že se se mnou stihl rozloučit. Usmála jsem se, bolestně, ae přece. "Budeš mi chybět." Stále jsem se smutně usmívala a ukončila hovor. Ještě jsem tiše zkoumala zhasnutý displej a utírala si slzy, když jsem uslyšela hlas druhého Doktora. Toho, co tu byl právě teď a tady. Už ne minulost, přítomnost.
"Tak...?"
Utřela jsem si poslední slzu a podívala se na něj.
"Tak co?"
"Na něco se tě zeptal." řekl a po krátké pauze pokračoval, "Pomůžeš mi?"
"Neměl jsi poslouchat," opáčila jsem hned,vzápětí toho však litovala.
*
Zavrtěl jsem hlavou. "Neposlouchal jsem. Nepotřeboval jsem. To jsem mluvil já."
Clara chvíli mrkala, já jen odvrátil hlavu a usmál se z jejího nepochopení. Pak jem se na ni otočil:
"Ty mě nevidíš, že ne? Hledíš na mě ale nevidíš mě." pokračoval jsem na cestě do TARDIS a pak se zase otočil:
"Víš, jaké to je?"
Clara byla ztále zticha. Jen tam tak tiše stála a dívala se na mě. Nebo jakoby... skrze mě.
"Nejsem na telefonu, jsem právě tady!" Nic? "Stojím před tebou." Clara se mi zadívala do očí. "Prosím... Tak si mě všimni." Pomalu ke mně přišla blíž a začala si mě prohlížet. Zadívala se na mou tvář a pak se usmála. Byl to upřímný úsměv, jen málo stopy po předchozím smutku. Pochopila.
"Děkuji ti." řekla.
"Za co?" nechápal jsem.
"Za zavolání."
Pak, jakoby se neudržela, vydechla úlevou a objala mě. Nebyl jsem si jistý, jestli se to téhle nové verzi mě líbí a tak jsem jí to řekl.
Clara mě však chlácholivě poplácala po zádech a hlasem, který nebral námitky řekla:
"Nemysím si, že můžeš hlasovat."
*
Objímala jsem ho. I přes všechnu změnu, jakoby objímání s Doktorem bylo pořád stejné, tam nezáleželo na tom, jak zrovna vypadal, ale co cítil. I když... dřív to vlastně bylo dobrovolně, že.
Doktor vlastně ani netušil, kolik mi tímhle rozhovorem dal. Byla jsem za něj opravdu vděčná. Už jsem si totiž byla jistá, netápala jsem jako předtím, když se tak najednou změnil. Už jsem přesně věděla, co mám dělat. A byla jsem i rozhodnutá to udělat. Pomůžu mu.


Vaše Scrat
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | Web | 24. března 2015 v 17:21 | Reagovat

Podobně jsem to napsala já s Lokim, ale jak tak čtu, můžu se jít zahrabat, protože tahle tvá jednorázovka je fakt úžasně napsaná a procítěná a ... máš pravdu - feels, to many feels :)

2 Lucy Lucy | E-mail | Web | 24. března 2015 v 21:08 | Reagovat

aww...dat feelz r so strong... úplne som celý ten rozhovor mala zas pred očami :-) aww, krása :3 ♥

3 Norrora Norrora | Web | 29. března 2015 v 9:36 | Reagovat

Tohle... tohle... tohle by se do drabble nevešlo... *smutný výraz, že neumí psát taky tak dojemně* *jde si pustit Deep Breath*
Vážně moc povedené. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PRAVIDLA PŘIDÁVÁNÍ KOMENTÁŘŮ:
1. Napíšete svůj názor slušně.
2. Nebudete psát sprostá slova.
3. Nebudete sem dávat reklamy, pokud to nepíšete pod článek speciálně pro reklamy (TADY.)
4. Nepište pod články nic, co s nimi nesouvisí, na to máte článek (odkaz o dva řádky výše.)
NEZNALOST PRAVIDEL NEOMLOUVÁ A POKUD JE PORUŠÍTE, MÁTE TU ZABLOKOVANÝ PŘÍSTUP!


IKONKY:

A zase se vraťte!