Blog je opět v provozu! (30.6)

Proč se lidé bojí smrti?

30. července 2015 v 13:20 | Scrat |  Úvahy
Zdravím!
Nedávno na asku kolovala otázka "Bojíte se smrti?".
Spousta lidí odpověděla, že ano a to z všemožných důvodů. Donutilo mě to k zamyšlení, takže vám zde tohle téma rozeberu a napíšu sem svůj názor na něj. Takže… Proč se lidé bojí smrti?



Smrt, téma, jako takové bývá ve společnosti celkem tabu. Zdá se mi to celkem zvláštní protože, přece jen, všichni jednou natáhnem bačkory, ne? (ach ten optimismus) A ostatně, jak říká jeden citát: "Máloco je statisticky tak dobře doloženo jako lidská smrtelnost." Tak proč mají lidé ze smrti takovou hrůzu?
Jako katolické křesťance mi už odjakživa vštěpovali, co bude po smrti, z hlediska víry samozřejmě. Po smrti jde člověk do očistce a podle toho, jak se za života choval bude buď trpět v pekle nebo půjde do nebe (samozřejmě to není úplně doslovně). Jako malá jsem měla takovou představu, že umřu jako stará babička, ale postupem času jsem zjišťovala, že může člověk zemřít mnoha jinými způsoby a zdaleka to nemusí být ve stáří. Tolik možností, jen si vybrat!
Taky jsem si ale, až jsem byla starší, uvědomila, že jsou tu však mnohem horší věci než je smrt. Toto vědomí ke mně dolehlo ve chvíli, kdy jsme dostali v sedmé třídě na občanku jistou učitelku. Očividně jí nedošlo, že jsme ještě děti a tak, místo aby probírala to, co měla, děsila nás historkami o nemocech, hladovění, znásilnění, terorismu atd. Já jsem nikdy nebyla nějak extra odvážná a všechny ty její historky mi naháněly hrůzu, vlastně jsem se od té doby děsila každé hodiny občanky, která měla přijít. Bála jsem se to někomu říct, protože ostatním děckám to nijak nevadilo, takže bych byla stejně za divnou. Ale stejně mě to štvalo. Místo, aby probírala to, co se nás může týkat - jako šikana a tak - nás strašila, že měl jeden dojem, že tu bude co nejdřív zombie apokalypsa a všichni umřeme na neplodnost mužů, kteří pijí vodu s antikoncepcí. Aspoň jsem měla z toho ten dojem.
Hele - kdybych šla na přednášku "Globální problémy, ze kterých dostanete depresi", tak to chápu, ale tohle se dělo ve škole, ve vyučování, kde nemůžete odejít, musíte sedět a poslouchat to. To už bych radši jako ve fyzice umírala nudou než abych poslouchala tyhle věci, kvůli kterým jsem měla bobky ještě donedávna. No, a tehdy ke mně dolehlo uvědomění, že jsou mnohem horší věci než smrt. (Třeba dostání hrozné učitelky na občanku, že.)
Naštěstí máme letos jinou učitelku, ale i tak na tu předchozí ještě dlouho nezapomenu.
No, od té doby jsem totiž neskutečně paranoidní a celou cestu ze školy vždycky běžím, protože mi každý člověk na ulici připadá jako potenciální úchyl, je jedno, že je pravděpodobnost, že mě na ulici někdo přepadne za bílého dne velmi malá.
Prostě jsem si tehdy uvědomila, že smrt není nejhorší věc, která se vám může stát. Jsou tu horší věci - ochrnutí, oslepnutí, znásilnění, rakovina, smrt vašeho blízkého. Ano, uvědomila jsem si, že se bojím smrti někoho, koho mám ráda, víc, než své vlastní.
Horší je žít s vědomím, že má ten někdo demenci a pomalu umírá a neví, kdo je, než že odpočívá v pokoji a už se netrápí, ne?
Ano, tak jsem si teda uvědomila, že jsou horší věci než smrt, otázkou zní: Bojím se teda smrti?
Spolu s tím, že jsem věřící a mám nějakou jistotu, co po té smrti bude musím říct, že ne. Nechci si tady hrát na nějakou hrdinku, samozřejmě, že kdyby se mě někdo zeptal, jestli chci žít nebo umřít, samozřejmě bych řekla, že chci žít. Mám v sobě samozřejmě nějaký přirozený lidský strach ze smrti, teď tady sice říkám, jak se nebojím, ale tváří v tvář smrti bych asi říkala něco jiného, jen mám prostě pocit, že jsem k tomu otevřenější než ostatní lidé a myšlenkám na smrt se nebráním. Já nechci umřít a myslím si, že bych sama sebe ani zabít nedokázala, protože můj pud sebezáchovy je silnější, ale když se nad tím zamyslím, představa znásilnění se mi zdá mnohem horší než smrt. Kdysi jsem vymyslela takový citát:
"Na světě je mnoho trápení a smrt je pouze osvobození od nich."
Tím nechci říct, že bát se smrti je zbabělost. Největším nepřítelem člověka je čas a už od pradávna se jej člověk snaží nějak oklamat, aby to velké neznámo(=smrt) oddálil. Dokonce i Voldemort se bál smrti a proto vymýšlel způsob, jak být nesmrtelný. Strach ze smrti je pro člověka vlastně přirozený a tak to není vlastně nic špatného. Spíš mi přijde hloupé brát smrt jako strašáka a říkat si, že jednou nepřijde - člověk by se měl s ní smířit a přiznat si, že se se smrtí stejně jednou setká. Všichni přece jednou umřeme, tak proč celý život promarnit tím, že se budeme bát okamžiku, kdy skončí?
Teď bych to mohla vzít z pohledu ateisty. Řekla bych, že my křesťané se obecně bojíme té smrti méně a já chápu proč. Zjistila jsem, že věc, které se nejvíc bojím je nejistota a když si představím, že nevím, co bude po smrti, přijde mi to docela děsivé. Proto ateisty chápu, protože ten strach, že po smrti nebude vůbec nic, je celkem hrozný. Naše vědomí je to nejdůležitější, co máme. A představa, že ho ztratíme a jednou prostě nebudeme, dohání lidi k zoufalým činům. Samozřejmě vás nechci nutit do mé víry, jen říkám, že to máme v tomto ohledu o něco snazší, protože věříme a tím máme tu jistotu. (Ale ostatně, víra taky není nic jednoduchého.)
Pokud to rozeberu z jiné strany, ty věci, které jsem vyjmenovávala, že jsou horší než smrt se dají rozdělit na více kategorií - vlastně takhle rozkrabičkuji lidská trápení pouze do dvou kategorií.
1. Ty, co poškozují tělesnou schránku
Tohle je většina nemocí, oslepnutí a většina věcí, co jsem zmiňovala výše.
2. Ty, co poškozují lidskou psychiku
To je právě to znásilnění, demence atd.
Obojí je hrozné, že? A s obojím dotyčný musí žít, jestliže teda postupně neumírá na následky. A teď si vezmeme smrt - přestanete vlastnit tělesnou schránku, takže už žádná bolest. Je tu možnost, že to vaše vědomí nebude takové, jaké jste měli na zemi, to ano, ale v podstatě podle mé víry je smrt oním "osvobozením", vaše duše(i vědomí) jsou nesmrtelné, takže budete "žít navždy", jen nebudete vázáni na tělo a tím pádem i na bolest. Je vlastně zvláštní, že se člověk nechce vzdát svého pozemského života i se všemi strastmi a bolestmi, možná právě proto, že pozemský život je pro ně jejich jistotou a příliš se bojí opustit tento svět do neznáma, ať už je jakékoliv. Ale, já nikdy neshledávala na nesmrtelnosti nic extra. Prostě neumřete. A taky nikdy nezjistíte, jestli po té smrti vlastně něco je nebo ne. Vaše smůla :P
Nedávno jsem si uvědomila, co vlastně ta moje paranoia, že mě někdo přepadne, způsobuje. Každý den jdu do školy takovým podchodem, který vede na zastávku šaliny, do které pak nastoupím a jedu do školy. Ráno mi chodit podchodem nevadí, ale odpoledne, když se vracím ze školy a vylezu z tý šaliny, jednoduše se tím bojím jít. Mám dvě možnosti.. Buď jít přes silnic, (kde není přechod a jezdí tam auta) a nebo jít oním podchodem. Vždycky si vyberu jít přes silnici a to i přes to, že tam auta jezdí docela dost. Nedávno mi došel důvod mého počínání, je to vlastně podobné, jako když se lidi víc bojí letu letadlem, přestože je mnohem pravděpodobnější, že se zabijí cestou na letiště. Ta cesta podchodem a přes silnic, to je jako kdybych si vybírala, jestli mě má někdo přepadnout nebo jestli mě má srazit auto. Představa, že mě někdo přepadne a znásilní je mnohem horší než že mě srazí auto a umřu. Prostě, nerada to takhle píšu, ale radši bych umřela než se nechala znásilnit. Proto jdu přes silnic, rozhlédnu se doprava, doleva, pro jistotu si počkám, až přes tu silnici půjde zároveň se mnou i někdo jiný a přejdu přes ni. Abyste mi rozuměli, já nechci umřít. Nerada hazarduju se svým životem, který je mi velmi drahý. Mám tak silný pud sebezáchovy, že bych se nedokázala zabít ani kdybych chtěla a jakože nechci. Jen mi postupem času došlo, že smrt není až zas tak hrozná a že je naopak svým způsobem osvobozující. Abyste věděli, já nikdy znásilnění nezažila a doufám, že nikdy nezažiju. Nevím, jaký to je, ale určitě je to hrozný (zvlášť pro mě, jako pro asexuálku), ta představa mi nahání přímo hrůzu. Nejspíš to bude tou mojí paranoiou nebo tou úchylnou učitelkou, která mě tak děsila těma historkama… (Vážně, divim se, že tu uču ještě nevyhodili, i když, máme na škole i horší exempláře, ehm…) Prostě je to můj největší strach, hned po nejistotě. To je na tom nejhorší, býti ženou, pro některé žel bohu sexuálním objektem… Jdete po ulici a každý muž je pro vás potencionální úchyl… (Vážně, být žena nemá moc výhod, leda to, že vás většina lidí podceňuje a tak máte možnost jim vytřít zrak.) Proto jsem se taky stala feministkou, proto, jak hrozně to tu chodí, ale to je jiný příběh.
No, když jsem vám objasnila, jak je to se mnou, poptala jsem se více různých lidí, jaký mají na tuto problematiku názor, tak vám je nyní představím, abyste tu nečetli pouze můj názor na věc. Pro objasnění, ptala jsem se jich na tyto otázky:

1) Bojíš se smrti?
2) Co si myslíš, že bude po smrti?
3) Co ti nahání větší hrůzu - představa ztráty života, samotné umírání nebo strach, že po smrti nebude nic?

Některých jsem se ptala slovy a některým jsem přímo posílala otázku elektronicky. Mého "výzkumu" se zúčastnilo šest osob, dva dospělí křesťané a čtyři teenageři - dva ateisti a dva křesťané. Samozřejmě to nestačí pro nějaký závěr, ale je zajímavé se na to podívat i z jiné strany, jak to vidí ostatní, než se jen dohadovat, co si myslí.

Máma, křesťanka, dospělá, 42: "Bojím se smrti jako každý, ale myslím, že se to nesmí přehánět. Bát se toho nějak extrémně je hloupé, ale říkat si, že nemůžu umřít a že mě nemůže nic ohrozit, taky, takže všeho s mírou. Bojím se spíš představy umírání, než toho ostatního, hlavně, aby to bylo rychlé a bezbolestné."

Táta, křesťan, dospělý, 43:
1) Ano.
2) Druhý život.
3) Asi ti umírání, ale myslím si, že by se lišily názory těch, kteří mají život před sebou a těch starších, protože každý to vidí jinak.

Spolužačka, ateistka, 14 let:
1)ne😂
2)bude ze mě duch,bubu👻
3)ani jedno😂

Kamarád, ateista, 13 let:
1) Trochu, ale bojím se více věcí
2) Rozhodně ne konec. Nedokážu si představit, že bych umřel a potom nic nebylo. Myslím, že nějaký jiný svět. Neboli přejetí na druhý břeh.
3) Záleží jak si to vezmeš. Ze smrtí má každý aspoň trochu strach, ale spíš můžu mít strach i s umíráním. Záleží jaká by to byla smrt. Myslím, že všeho mám aspoň trochu strach.

Kamarádka, křesťanka, 14 let:
1) Ano smrti se bojim, vlastne clovek se boji vseho o cem nic nevi
2) Po smrti? Tezko rict, jakozto krestan mam z casti predstavu toho detskeho pohadkoveho nebe, ale jako pubertak pomalu ale jiste zacinam pochybovat jestli neco bude
3) Nejvim mi nahani strach ze po smrti nebude nic, ze smrti vse definitivne skonci

Bratranec, křesťan, 12 let:
1) Trošku :D
2)Po smrti bude určite večný život :)
3) Umieranie
Mám prostě z toho všeho takový dojem, že bát se smrti je přímo lidská přirozenost. Od malička pláčeme, když v pohádce umře malá mořská víla, pláčeme, když nám zemře zvířátko a posloucháme rodiče, kteří nám odjakživa vštěpují: "rozhlédni se na tom přechodu, jinak tě srazí auto a umřeš." Smrt je takovým strašidlem pod postelí pro nás všechny a nikdo vlastně neví proč. Takže, proč se lidé bojí smrti? Musím říct, že nevím. Byli jsme k tomu odjakživa vedeni. Každý má z toho takový strach, protože vám přece nikdo neřekne a nezaručí, co po té smrti bude, že? A pro člověka znamená "co nevím, co neznám, to je automaticky špatné a bojím se toho", ne? (Tak to máte ostatně i u homosexuálů, oni chudáčci homofobové se jich bojí a proto jim zakazujou se brát -.- Prostě lidská logika.)
Ale proč se tomu prostě nepoddat? Jednoduše věřit? Věřit, že něco bude? Že smrt není koneckonců nic tak zlého, tak máme žít svůj život nejlépe, jak dokážeme a se smrtí si jednoduše nedělat starosti? Smrt je všude kolem nás. Vidíme ji v televizi, denně umírají stovky lidí a ani o tom nevíme. Snad každého z nás už se smrt nějakým způsobem dotkla. A všichni stejně jednou umřeme. (Já jsem byla vždycky taková optimistka…) Tak proč se bát smrti? Proč mít "smrt" na seznamu zakázaných slov, jako něco, co je tabu? Je to součást našich životů, stejně jako cokoli jiného. Tak se zkuste pozastavit, jednou v životě se nebát a prostě věřit. Koneckonců, sám Albus Brumbál říkával, že pro spořádanou mysl, je smrt jen další velké dobrodružství...
Vaše Scrat
(citáty odsud, obrázky jsem dělala já)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Niky Niky | 31. července 2015 v 14:40 | Reagovat

Dobrý článek :). Vážně hodně dobrý. Co se mě týče, měla jsem asi před půl rokem ze smrti takové menší "deprese" a doteď mě to děsí, ale už ne v takové míře. Myslím, že největší bubák je právě to neznámo. Kdybych měla zaručeno, že třeba přejdu někam do jiného světa, děsilo by mě to hned méně.

2 Sillia Sillia | 31. července 2015 v 23:38 | Reagovat

Tak jak sem občas nakouknu, tak tu občas najdu něco, co je opravdu "moje téma" a zároveň jsem ve tvém textu narazila na X dalších věcí, které mě svým způsobem zaujaly, takže to bude o něco delší a asi ne úplně k věci.
Hned první, co mě zaujalo, byla ta vaše občanka a učitelka, ale hlavně tvůj pohled na to. Respektive to, jak opačný je náš názor. Já to neustálé povídání o šikaně (a všech jejích druzích), stmelování kolektivu a dospívání naprosto nesnášela. Ne proto, že by mi vadila ta témata jako taková, ale to, že se o tom mlelo pořád a přitom to nic neměnilo, všichni jenom litovali těch, kterých se to týkalo, ale kdyby to měli přímo před sebou, tak to neuvidí, vůbec si toho nevšimnou. A jak jsi mluvila o tom, že všichni umřeme na vodu s antikoncepcí, hned jsem si vzpomněla na Torchwood, vlastně to bylo to první, o čem tam Jack mluvil.
A teď tedy k té smrti jako takové. Omlouvám se, že si beru tvůj příklad a trochu o tom zapolemizuji, pravděpodobně tam budou odchylky, neznám tě nijak osobně, jen z toho, co si tu občas přečtu, ale ty vypíšeš vždycky všechno, alespoň se mi to tak zdá, tak se omlouvám, kdybych tě něčím případně urazila, ale jelikož jsem ateistka a ty křesťanka, tak se mi to zdá asi jako nejlepší příklady. A chci se omluvit, za jakoukoli urážku tvojí víry, nevyznám se v tom, neznám asi ty správné výrazy, jen se nechci omlouvat za každou větou, nebo psát vedle sebe X výrazů + tu omluvu za to, že tě možná odhaduji naprosto špatně. Všechno jsou v podstatě mé domněnky a úvahy - Tebe, jako příklad, používám proto, že nechci mluvit všeobecně o křesťanech, protože pak bych místo jednoho člověka urážela všechny a to opravdu nechci.
Ty jako křesťanka máš svojí jistotu. Máš svoje Nebe, od malička jsi vedená k tomu, mít tuto jistotu a kromě toho jsi nad tím nemusela moc přemýšlet, co je po smrti a spíš jsi uvažovala právě o tom, co je horší než smrt. Takže kdyby ti zmizelo náboženství, najednou se zřítíš do neznáma, protože si neumíš představit, že by také nemuselo být nic a to nic, to neznámé a cizí tě děsí, a proto ti možná přijde, že máte jako věřící jistou výhodu.
Oproti tomu já, jako ateistka si to nic představit umím a nespočetněkrát už jsem přemýšlela, co to smrt vlastně je a jak funguje. Čerpala jsem i z medicíny, odkdy se vlastně člověk považuje za mrtvého, tedy v momentě, kdy mozek už nemá žádnou aktivitu, nedají se zaznamenat žádné elektrické impulsy. Jenže mozek funguje ještě na dalších procesech a to chemických reakcích, které by čistě teoreticky (absolutně si nejsem jistá, zrovna tohle dál už je zase jen moje filozofování a všude nejistota, ani si netuším, jestli je to fyzicky možné) se mohly dít i bez přítomnosti elektrických impulsů a člověk by tedy mohl vnímat ještě dál po klinické smrti - alespoň dokud jsou buňky v nedeformujícím, nerozpadajícím a stále jaksi použitelném stavu (třeba jako orgány čekající na transplantaci). Tedy až do chvíle, než shnijí nebo se rozpadnou... Když nad tím tak přemýšlím i lidi, co se probudili z klinické smrti, tak teoreticky mohli ještě ty chemické reakce vytvořit nebo chytit nějaký elektrický impuls, který je zase "nahodil," ono se taky žádný člověk neprobral z fyzických poškození mozku a životně důležitých orgánů.Ale tady už dost, to už je hodně možná, která sem už ani moc nezapadají a hodí se spíše do diskuze na téma "Jak by teoreticky mohl fungovat mozek?" v sekci pro nicnevědoucí a pouze polemizující debily (protože ani za amatéra bych se neodvážila považovat).
Nicméně, když budu vycházet z klinické smrti a toho ničeho, tak osobně u mě převažuje názor, že po smrti je to ono nic. Jako když spíte. Ono vážně stačí se po bezesné noci (tedy, všichni přes noc sníme asi 6 - 8x za noc, ale když si nic nepamatujeme...) zamyslet nad tím, jaký je vlastně spánek? Už dlouho nad tím přemýšlím v podstatě s ráno vždycky probudím z ničeho, nevím ani jak jsem usnula, natož jaký byl spánek, nepamatuju si naprosto žádné vjemy a vlastně ani tmu, kterou vidím, když zavřu oči. Takže po klinické smrti si představuji něco jako to.
Když bych navázala ještě na to moje polemizování o snění i mimo mechanicky zachytitelnou mozkovou aktivitu, tak čistě teoreticky, by po klinické smrti mohly nastat sny, které by ale už nepocházely z vnějších vjemů, ale naopak z pevně zakořeněných představ a vzpomínek, které by postupně bledly, jak by buňky ztrácely svůj tvar a propojení s těmi ostatními. A to už je zase jenom spekulace.Kdybych to hnala do extrémů, tak nějaké Peklo nebo Ráj by opravdu existovat mohly, kdyby zemřelý člověk byl křesťan a měl tyto předlohy zaryté v paměti a to, co určuje, kam se vydá, tedy Očistec, by byla jeho vlastní sebereflexe, jestli se cítí, že byl špatný a nebo hodný a pak by, dokud by tu buňky dovolovaly, prožíval zbytkovou představu. Nebo třeba, že by si zrekapituloval celý svůj život a díky zmizení el. impulzů by mohly být najednou dostupné všechny vzpomínky. Ale jak říkám, to už jsou opravdu extrémy.
Nicméně vrátila bych se k původnímu názvu článku a to "Proč se lidé bojí smrti?" Když vynechám důvody, které už jsi popsala, že jsme k tomu už od mala vedení, je přirozené, bát se neznámého... Tak bych se spíše ptala: "Proč je to přirozené a vryté hluboko do nás?" A řekla bych, že (jako zastánkyně evoluční teorie) už od zvířat. Když se na ně podíváte, jsou exemplární ukázkou pudu sebezáchovy. tady bych asi, stejně jako ty v textu, použila citát, ale tentokrát Doktorův a to: "Život je snadný. Život je jen způsob, jakým příroda uchovává maso čerstvé." A tady má pravdu, příroda uchovává maso čerstvé, ale jak by ho udržela čerstvé, kdyby se nic nebálo zemřít? Představte si, že by se zvířata klidně vrhala z útesů, lidi by se zabíjeli jen tak ze zvědavosti... Pokud by nezemřeli už jako opice, protože se nebáli seskočit mezi šelmy a nechat se sežrat. A vůbec, proč by jedli a pili, když by se nebáli smrti?
Tady zase přichází na řadu to, čeho se já osobně bojím více, než smrti jako takové, a to samotné umírání, bolest sama. Když se to tak vezme, umírání je bolestivá záležitost. I když se umře přirozeně ve spánku, tak předtím byly nemoci nebo právě ochabávání mysli, často pouze bolest z pohybu... Nejen u lidí, ale i zvířat, ale divoká zvířata mají tu výhodu, že když už začínají umírat, tak je z haldu sežere šelma a skončí ten život dříve a rychleji, než by tím to zvíře vůbec začalo trpět. A vlastně mě to vede k tomu, že proto prostě pijeme a jíme a spíme a i se hýbeme (nejsme stále pořád v jedné pozici, i když někdo sedí celý den u počítače, tak se stejně stále hýbe, přesedává si apod.)... Protože když to neděláme, tak nastává bolest a ta sama o sobě je hodně nepříjemná. A co je bolest? Varování, že je něco s tělem špatně. A k čemu vede, když je něco špatně? Ke smrti.
Takže, zase teoreticky, to není tak úplně strach ze smrti, ale z bolesti, která je asi tím posledním, co cítíme, až už je to kulka, prorážející lebku v první nanosekundě nárazu, nůž zajíždějící do kůže, nebo čistě jen selhávání orgánů a v tu chvíli je jedno, jestli spíme či ne, vždycky to ucítíme. I když ve spánku jsme více v útlumu, tak tu bolest asi vnímáme méně.
Tak fajn, je to.... Hodně dlouhé, delší než jsem čekala. Sice jsem čekala, že to bude obsáhlé, ale né, že až tolik. A stejně jsem se nevěnovala všemu na X věcí jsem určitě zapomněla. Úžasná věc na tématech o smrti (a životě), nikdy se neprodiskutuje a ani nezmíní všechno, je toho tolik, že je to zkrátka nemožné. Navíc lidé dál toto téma zkoumají a vlastně už dlouho zkoumali - třeba objev, že když se utne hlava a sťatý se před smrtí soustředí na to, aby mrkal, tak bude mrkat ještě po 20 sekund od setnutí... Vím, že tohle ví snad všichni, ale nemohla jsem si pomoci to nenapsat.
A v poslední řadě, bych se nejenom chtěla zase omluvit, za všechno, co urazilo Tebe, či tvé náboženské vyznání, ale taky říct, že celý tvůj článek byl zajímavý, zvláště zpracování, jakým jsi tam zakomponovala citáty k tomuto tématu, pro ty já mám obzvláště slabost, zvláště pro Senecův, tedy: "Celý lidský život není nic jiného než cesta ke smrti." Tento názor beru za svůj už nějakou tu chvíli a potěšil mě tady. Taky jsem ti chtěla poděkovat, že touto formou jsi mě nad tímto tématem donutila se zamyslet ještě intenzivněji a propracovaněji, než jsem nad tím doposud přemítala a mohla jsem si tak utřídit své názory, myšlenky a postoje k tomuto.

A tak mě napadá, když už jsem přemýšlela o postoji věřících, tak bych si docela ráda přečetla, jaké stanovisko vůči víře zaujímáš ty - nejenom, že jsi křesťanka, ale v jaký počátek světa či vesmíru věříš a v jakou formu Boha věříš? Respektive někdo si myslí, že Bůh řídí řídí neustále životy a osudy všech, a jiní věří, že Bůh nám dal pouze počáteční jiskru a pak ustoupil a pouze nás sleduje... Ono něco se přiučit o víře i jinak než formou známých biblických příběhů či střípků, které se mi občas podaří zachytit, by nebylo úplně na škodu. Ale to už je samozřejmě pouze a jen na Tobě.
Tak jako tak - pěkné a díky. :)

3 Teryna Teryna | 3. srpna 2015 v 10:35 | Reagovat

Zajímavý článek k zamyšlení, já osobně se smrti bojím docela dost, hlavně toho co bude po ní. Moji rodiče jsou křesťani (ale ne katolíci), takže mne logicky navádějí stejným směrem. Nejsem si ve víře tak úplně jistá a celkově mi připadá, že se jí čím dál více oddaluji. A právě to je, proč se najednou bojím smrti. Dřív jsem to tak neměla, protože jsem předpokládala, že nakonec teda taky budu jako rodiče, ale teď když se snažím jednat vlastním rozumem nastávají otázky jako: Co když budu v pekle? Jak moc tam budu za všechno trpět? - Vím, abych se tomu vyhnula, tak stačí prostě uvěřit, ale s tím si nejsem tak úplně jistá, protože v bibli (kralické, čteme pouze tyhle) jsou věci, se kterými zrovna moc neslouhlasím... ale možná je to jen tím, že mi díky víře rodiče tak trochu zakazují věci jako anime (yaoi už vůbec ne, zabili by mne!) a celkově zájem o Japonsko, styl oblékání, odcestování až dospěji. A jestli nakonec nepřejdu k nim, tak mne tak trošku vydědí. Ale to už jsem se tady rozepsala o něčem úplně jiném, takže se omlouvám, ale jaksi jsem se neuhlídala. Takže ano, mám strach, protože... si nejsem jistá.

4 ponorrka ponorrka | Web | 7. srpna 2015 v 15:53 | Reagovat

Zdá se to být neuvěřitelný, ale je to tak! Ano, naše blogové mimino slaví 1. narozeniny, tak jsme se rozhodly tě pozvat na narozeninovou soutěž o hodnotné ceny. Tak přijď, těšíme se!
Pon a Orrka

5 Starlightee Starlightee | Web | 8. srpna 2015 v 19:07 | Reagovat

Velmi pěkný článek k zamyšlení. Já osobně o smrti moc nepřemýšlím, nemohu říct, že bych se smrti nebála, ale nemohu ani konstatovat, že bych z ní měla strach.
Vyznáním jsem křesťan (katolík) a nejvíce se bojím toho, že zemřu a život zde na zemi si nestihnu pořádně užít. Sice věřím, že po smrti bude další život. Rodiči mě však učili, že si mám užívat věcí, dokud mohu.
Zároveň si však myslím, že strach ze smrti je oprávněný. Jednak- jak jsi zmínila- strach z neznámého je zcela přirozený. Stejně tak je však přirozený pud sebezáchovy, který byl důležitý pro přežití člověka jako druhu.
Nechápu však, proč by měla být smrt zakázaným tématem. Jak jsi napsala, je zcela přirozená a lidé běžně umírají každý den.. (optimistický pohled na svět :D)

6 Sillia Sillia | 9. srpna 2015 v 13:48 | Reagovat

Tedy... musím říct, že tenhle článek mi dost otevírá oči. Tedy ty komentáře pod ním - opravdu jsem netušila, že je v téhle době tolik věřících křesťanů a i v mém věku. Spíš bych čekala, že budou ještě rodiče, ale děti už ne, alespoň ne tolik. Třeba z prváků u nás na škole není věřící snad nikdo, na předchozí škole také nebyli, takže mě dost překvapuje, kolik věřících se sem přidalo a i to, kolik jich máš ve svém okolí.

7 Marsi Marsi | Web | 14. srpna 2015 v 15:19 | Reagovat

skvělá úvaha, moc se mi líbí přirovnání s Voldemortem, mám hrozně ráda Harryho Pottera  .....bylo to opravdu zajímavé čtení :)....a děkuju za návštěvu blogu ;)

8 snapeova snapeova | Web | 17. září 2015 v 3:15 | Reagovat

Já se asi nebojím smrti jako takové. Možná ani moc neřeším, jestli po smrti něco bude nebo nebude. Já víc myslím právě na způsob smrti. Šílím už jen z představy na bolest natož nějakou hrůzu prožít. Další věc je, že nechci umřít, protože jsem moc mladá a nic jsem nestihla, ale je dost možný, že to si budu řikat i v osmdesáti, pokud tu ještě budu. Na druhou stranu bych ale nechtěla být nesmrtelná, není to přirozené. Myslím si,že člověk neumírá pro nic za nic. Umírá, aby uvolnil místo dalšímu. kdyby se našel elixír nesmrtelnosti a vzal by si ho každý, tak by se planeta přelidnila a... no... asi by nastal konec všeho časem :D No a sebevražda, to nikdy. Jsem člověk, který mnoho věcí nevzdá až do poslední chvilky, protože si vždy říkám co kdyby.. pak ten strach z bolesti... a rozum... Prostě bych se nedokázala zabít. Leda práškama, ale to nevím, co by se muselo stát, abych to fakt udělala. Mě to přijde nereálné, ale člověk nikdy neví, co se stane. Mě na smrti děsí to, jak zůstane mnoho věcí nedořešených a nešťastní lidé, co po člověku zůstanou a umírání, jako takové, jak už jsem říkala...

9 Alien Alien | E-mail | Web | 20. září 2015 v 0:48 | Reagovat

Tenhle článek mě vrátil ve vzpomínkách o pár měsíců zpátky, kdy jsem se jednou našla na pokraji svých sil a myslela jsem si, že to fakt skončím. Měla jsem pro to ideální podmínky - nikdo by se o tom nedozvěděl, nejdřív by na to přišli tak za týden... a právě to mě zarazilo. Uvědomila, že se opravdu bojím umřít sama. Bojím se umřít pro nic za nic, bojím se umřít nadarmo... A tak jsem si řekla, že když už budu muset umřít, tak to alespoň udělám tak, abych tím něčemu prospěla, třeba společnosti, nebo blízké osobě. Kdybych měla umřít pro někoho, udělám to, ale umřít sama pro sebe a vědět, že jsem v životě neudělala nic vyjímečného? Nikdy.
Díky moc za tenhle článek, sice mi moc nezvedl náladu a vehnal mi do hlavy spoustu negativity, ale myslím, že i to je dobře, jelikož mě donutil se na chvíli zamyslet nad něčím a utvrdit se v tom :)

10 xxx xxx | Web | 20. září 2015 v 16:29 | Reagovat

Zaujímavý článok..ja som tiež kresťanka a moja teória o živote po smrti je jednoduchá, proste ..to bude nieč oako spánok, akurát večný, niekedy mám chvíľky keď myslím nad rôznymi vecami a toto nieje vínimkou a nejakým spôsobom ma to aj desí ..
To som naopak ja mala šťastie s učiteľkami Občianskej výchovy, tie čo sa mi za tie roky vystriedali boli len nejaké nudné slečny ktoré po vyštudovaní vysokej školy išli učiť na našú školu a pomaly celú hodinu si nás nevšímali :)

11 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 30. září 2015 v 19:51 | Reagovat

Já beru smrt jako etapu života, které se prostě nevyhnu - ale ne že bych ji nějak vyhledávala. Trochu se na ní těším a i bojím, protože to jak je se vším, co nám život nabízí.

Jednou jsem jako malá chtěla umřít, abych se dozvěděla, co je potom. Když mi mamka řekla, ať tak nemluvím, tak až potom mi došlo, že vlastně po té smrti se jakoby nevrátím do těla...

12 Holoubek Holoubek | E-mail | Web | 1. října 2015 v 14:38 | Reagovat

Jak paradoxní. Já se smrti bojím pouze proto, že by to potom mohlo pokračovat. :-D Osobně se na smrt celkem těším, právě proto, že potom už (snad!) nic nebude. I když, to říkám teď. Až k ní budu blíž, třeba se můj názor změní. Ale to je snad ještě daleko. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PRAVIDLA PŘIDÁVÁNÍ KOMENTÁŘŮ:
1. Napíšete svůj názor slušně.
2. Nebudete psát sprostá slova.
3. Nebudete sem dávat reklamy, pokud to nepíšete pod článek speciálně pro reklamy (TADY.)
4. Nepište pod články nic, co s nimi nesouvisí, na to máte článek (odkaz o dva řádky výše.)
NEZNALOST PRAVIDEL NEOMLOUVÁ A POKUD JE PORUŠÍTE, MÁTE TU ZABLOKOVANÝ PŘÍSTUP!


IKONKY:

A zase se vraťte!