Blog je opět v provozu! (30.6)

Dívka (povídka)

8. listopadu 2015 v 18:57 | Scrat |  Vlastní jednorázovky
Zdravím, mí milí miláškové!
Jak víte, prokrastinace je velmi nákladná činnost a zabírá hodně času, takže do dubna nečekejte nějaký ten pravidelný nával mých článků (i když se určitě budu ozývat, jen ne tak často). Ach ano, příjmačky mi ruinují život.
Nicméně, nyní vám přináším něco ze své vlastní tvorby a to krátkou jednorázovku jménem Dívka. Předem upozorňuji, kde je transfóbní, ať článek ani neotevírá, všechny hejtovní komentáře budou smazány (kritika se samozřejmě bere).

"Tak co, bude to holka nebo kluk?" otázala se nedočkavá budoucí babička.
"To zatím nevíme," usmála se její dcera. "Ale shodli jsme se s Alanem, že na tom tolik nezáleží, my naše dítě budeme milovat ať bude kluk nebo holka." Její manžel přikývl.
O devět měsíců později se již z porodnice ozýval křik několika novorozených nemluvňat, mezi nimi i dítě oněch manželů. Bylo zrovna jaro, velmi brzy ráno, ptáčci začali prospěvovat a pupeny rašily na stromech v parku, který byl blízko porodnice. Novopečená maminka Soňa Svobodová byla vyčerpaná po celé noci, kdy se snažila přivést na svět toho drobečka, ale cítila se šťastná, když si dítko brala do náručí.
"Je to kluk!" oznámila sestřička unavené prvorodičce a jejímu manželovi, který byl stejně šťastný jako ona, možná ještě šťastnější, tajně si totiž přál, aby se jim narodil kluk.
Miminko naříkalo a bylo celé vrásčité a fialové, ale stejně ho chodili okukovat příbuzní, obdivovat jak je roztomilé a přát rodičům hodně štěstí.
"Jak se bude jmenovat?" ptali se.
"Adam. Bude se jmenovat Adam Svoboda." oznámili hrdě.
Pak už to šlo všechno velmi rychle, nakoupily se modré kočárky, oblečky, dudlíky, všechno, co takový malý chlapeček potřebuje. Kdyby tak jen tušili, jak se mýlí…
*
"Adámku, nesahej na to!" napomenula přísně maminka.
"Proč ne, mami?" otázal se Adámek frustrovaně a stáhl ručku z regálu v hračkářství.
"Tyhle hračky jsou pro holčičky." zdůraznila. "Ne pro tebe."
Adámek posmutněl. Barbíny jejichž oblečení hrálo všemi barvami se mu líbily více než tmavě modrá neveselá auta.
Možná, že tušil, že je jiný, ale jakmile nastoupil do školky, projevilo se to ještě víc.
"Běž si hrát s ostatními chlapci, Adame," pobídla ho učitelka.
Ale oni chlapci, kteří seděli na písku si buď hráli s auty nebo se prali tak, že si sypali písek do vlasů. Když k nim Adam přišel, odstrčili ho.
Připadalo mu, že do školky nepatří, že nepatří nikam, nemá žádné místo, kde by se cítil v bezpečí. Byl jedináček a když si hrál sám, moc ho to nebavilo.
Rád se ale díval na pořady, kde byly princezny. Přál si jednoho dne probudit a mít taky krásné dlouhé vlasy jako ony, chtěl být jako ony.
Ve školce neměl moc kamarádů a ve škole se to nezměnilo. Dál se protloukal sám. Léta běžela a on se pilně učil, občas zažíval zlá slova od spolužáků, ale zůstával silný kvůli své rodině, maminka s tatínkem ho měli rádi, takže bylo všechno v pořádku.
Jednou, když jela celá rodina na prázdniny do Litvy, Adamovi jeden milý pán na pláži daroval malý kousek jantaru, který měl nejspíš špatný tvar, takže by se mu špatně prodával. Vždycky, když bylo Adamovi smutno, stiskl svůj malý jantar v dlani.
První stupeň nějak přetrpěl a začal druhý stupeň.
Začínal si všímat změn na svém těle, začínala puberta. Měl akné a rodiče ho upozornili, že bude mít brzy hlubší hlas a tak.
Jednou, po sprchování zůstal Adam chvíli v koupelně. Byl smutný a frustrovaný. Připadal si jako ztracená existence bez budoucnosti. Díval se na svůj odraz v zrcadle, na své tělo. Připadalo mu, že je špatně. Nechtěl mít ty krátké vlasy a plochou hruď, nějaké věci přebývaly a nějakých chybělo. Cítil to tak. Připadal si špatně. Narozený celý špatně. Celá tahle kůže mu neseděla, nebyla jeho. Jako by byl vězněn ve své kůži. Uvědomil si jednu zásadní věc.
"Já nejsem kluk…" zašeptal a dotkl se odrazu svého obličeje v zrcadle.
Ano, od rodičů slyšel, že někteří lidé nejsou spokojeni se svým pohlavím a tak se nechají přeoperovat, ale jeho rodiče to spíš odsuzovali. Co řeknou na to, že jejich syn je možná dcera? Ale, máma s tátou mě měli vždycky nejradši, byl jsem pro ně nejdůležitější… Pochopí mě, určitě. Honilo se Adamovi hlavou. Přijmou mě jako svoji dceru.
Večer už šla celá rodina spát "Adam" ležela v posteli a čekala, až ji máma přijde uložit.
"Mami." oslovila ji. "Musím ti něco říct."
"Ano, zlato?"
"Já," nadechla se, "jsem asi holka."
"Co tím myslíš?" otázala se máma nechápavě a vyděšeně.
"No, že se tak cítím."
"Jak?"
"Jako holka."
"Nemluv hlouposti," odbyla ji rozčileně. "Narodil ses jako kluk takže budeš vždycky kluk!"
"Adam" stiskla jantar v ruce. Další frustrace. Povzdechla si a zadržela slzu.
"Dobrou mami."
"Dobrou a příště si takové věci nevymýšlej."
O pár týdnů později si byla "Adam" už stoprocentně jistá. Začala o sobě přemýšlet jako o holce, zjistila, že to, co je se jmenuje transsexualita. Že její genderová identita je žena i když má mužské tělo. Konečně věděla, co je a díky internetu věděla, že v tom není sama. Jen zatím nevěděla jaké nové jméno si má vybrat. S mámou už o tom nemluvila a tátovi to neřekla vůbec. Byla chyba, že s tím vůbec začala, ale kdyby jí to neřekla, nevěděla by, jak zareaguje. Ovšem když se ten den vrátila ze školy, čekalo ji překvapení.
"Adame, pořád si myslíš, že jsi holka?"
"Adamovi" se tento tón nelíbil. "Mami, já jsem holka, věř mi. Vždycky jsem se tak cítila, jen jsem si to teď uvědomila." řekla pevně.
"No, tak dobře," změnila tón na takový, s jakým se mluví s malými dětmi, které nic nechápou. "Já tě dneska vezmu k paní doktorce a ona ti pomůže."
"Adam" byla nedůvěřivá, ale poslechla obě výšly z domu. Byl konec školního roku, takže začínalo být horko, lidé se potili a vzduch byl dusný.
Dorazily do čekárny, kde chvíli počkaly, než si doktorka "Adama" zavolala. Máma zůstala v čekárně.
Když "Adam" vešla, hned jí došlo, že je v psychologické poradně. To se dalo taky čekat. Za stolem seděla usmívající se paní, která "Adamovi" pokynula, aby si sedla naproti ní. Všemožné barevné obrázky měly nejspíš v místnosti navodit příjemnou atmosféru, ale "Adam" byla velmi nervózní, zároveň však měla naději. Naději, že psycholožka, bude někdo, kdo jí bude rozumět.
"Takže Adame," usmála se na ni. "Já jsem paní Marie Klementová a hodlám ti pomoct. Nejdřív mi ale pověz, co tě trápí."
"Adam" na ni chvíli nedůvěřivě koukala a když se neměla k mluvení, psychloložka pokračovala. "Tato terapie ti má pomoct. Je normální, že se nemůžeš v pubertě srovnat se svým tělem…"
"Máma mi nevěří, že jsem holka," vyhrkla "Adam".
"Ty jsi holka?" povytáhla Marie obočí a bedlivě se na "Adama" zahleděla. "Já tady mám napsáno, že biologicky je tvé pohlaví muž."
"Ale…" posmutněla, "má duše do tohoto těla nepatří."
"Je normální, že kluk nemá záliby jako ostatní kluci. Nepřemýšlel jsi nad tím, že by se ti líbili kluci?"
"No, možná…"
"No tak je to jasné," usmála se psycholožka a narovnala se. "Adam" si pomyslela, jak může mít někdo diplom z psychologie, když neví, že něco transsexualita existuje a spojuje to s homosexualitou.
"Ale na internetu jsou lidi jako já, kteří jsou na tom stejně!" snažila se znovu promluvit.
"Nevěř všemu, co se píše na internetu. Dokud máš mužské tělo, tak jsi muž. V pubertě jsou takovéhle pochybnosti normální." Marie vstala od stolu a vyšla ven z místnosti. Když se "Adam" zvedala z židle, uslyšela ji říkat mámě: "Nemějte obavy, je to jen fáze. V pubertě děti prostě blbnou a snaží se být zajímavé, aby byly středem pozornosti. Zkuste se mu víc věnovat a další sezení už ani nebude potřeba."
"Dobře, děkuji vám. Tak nashledanou."
Když odcházela, ve dveřích místnosti se "Adam" minula s psycholožkou. Ani se na ni nedokázala podívat, protože zadržovala slzy. Proč jí nikdo nevěří? Upadla do hluboké deprese. Rozhodla se to zkusit ještě jednou a naposledy, svěřit se své jediné kamarádce Tereze.
Poslední den školy se setkaly a "Adam", celá smutná, svěřila se Tereze, která ji vyslechla.
"Já to nechápu Adame. Takže si gay? Protože pokud jo, tak by to bylo v pořádku…"
"Ne! Ty mi nerozumíš! Já jsem holka, narodila jsem se ve špatném těle! Tohle tělo není moje, necítím se v něm dobře!"
Tereza sice předstírala, že chápe, ale v duchu se rozhodla "Adamovi" vyhýbat. "Adam" to na ní však poznala, že jí nerozumí a tak se s Terezou rozloučila a šla domů.
O prázdninách různě experimentovala, tajně si zkoušela mámin mejkap, ale moc to nedopadlo. Taky si psala s lidmi na internetu, což jí dodávalo naději, že je na tom někdo stejně jako ona. Jednoho dne, kdy už měla vybrané jméno, "Pavla", se rozhodla vyfotit se na facebook. Oblékla si svoje nejlepší oblečení, zkusila trošku mejkapu, vyfotila se a dala si to jako profilovou fotku. Byla s tím spokojená, konečně se cítila lépe.
V komentářích byly samé chvály od dalších holek, které na tom byly stejně a které znala jen z internetu. Konečně se cítila šťastná…
Druhý den ráno se podívala znovu na facebook a zhrozila se. Pod fotkou viděla asi deset komentářů od svých spolužáků ze školy. Bylo to opravdu nepříjemné překvapení.
"Adame, z tebe je teď buzerant?"
"Já jsem hned věděla, že je to teplej transvestita :DD On byl vždycky tak divnej"
"Make up je pro holky nulo"
"Lol, ten vypadá :D My ve třídě homouše nechceme"
Bolelo to. A moc. Tohle od nich vážně nečekala. Celý svět se jí zhroutil. Ano, mohla si spolužáky na facebooku zablokovat, ale to, co napsali se jí již vrylo do paměti, cítila se na dně, hledala podporu od jejích internetových přátel, ale naneštěstí nikdo nebyl online.
Když snídala, měla úplně zarudlé oči.
"Stalo se něco, Adame?" zeptala se máma.
"Nic. Jen mám asi rýmu." zalhala.
Do kuchyně přišel táta.
"Adame, tohle mi musíš vysvětlit," vypadal naštvaně. "Z tebe je teď gay?"
"Cože?!" zhrozila se máma.
"Ne!" řekla Pavla.
"Tak co je v tom případě ta fotka s mejkapem na facebooku? Pracuju s počítači, copak ti nedošlo, že na to přijdu?!"
"Ale já nejsem gay! Já jsem holka, copak vám to oběma nedošlo? Vždycky jsem byla taková, jen jsem nevěděla co to se mnou je a díky internetu to konečně vím! Prostě jsem se narodila ve špatném těle!"
"Já jsem porodila syna a hotovo!!" zakřičela matka. "Nesnaž se být zajímavý! Už nebudeš zveřejňovat na internet tyhlety fotky!"
Otec byl taky rozlícený. "Zabavím ti mobil i počítač a celé prázdniny nebudeš mít přístup k internetu! Takové hlouposti si do hlavy brát nebudeš, ten internet ti úplně vymyl mozek!"
A tak Pavla celé prázdiny prožila v depresi a věděla, že ve školním roce to bude ještě horší. Jediné, co jí dělalo radost byl onen jantar, který měla. Takový její jediný přítel. Nemluvil, nepotřeboval chápat. Ještě lepší než domácí zvířátko, protože ho nemusela ani krmit.
Tak ubíhal den za dnem, vše bylo prázdné a frustrující. Pavla se cítila jako prázdná skořápka, bytost odsouzená k zatracení. Už jen moje narození byla velká tragédie, říkala si. Její existence jako by neměla smysl. Neviděla nikde světlou budoucnost pouze tmu s přicházejícím školním rokem. Dál nedohlédla. Ty dny, trápila se Pavla myšlemkami na smrt. Smrt jí připadala jako dobré východisko. I kdyby zvládla školu, měla zaměstnání a šla by na operaci změny pohlaví, lidé by ji stejně nepřijímali, pořád by pro ně byla "muž, co se nechal přeoperovat na ženu", protože jinak to svět nevidí… Ani nedokáže vidět.
Jako by celý svět stál proti ní a křičel. "Ty jsi ale kluk!" Koukej na toho kluka, on se chce stát holkou…" "Snažíš se být zajímavý, mladý muži?" "Jsi prostě teplej, to je všechno." "Nevymýšlej hlouposti, jednou máš mužské tělo, tak jsi muž!" "Nesnaž se být holka, buzerante…"
A ona proti tomu, se slabým hláskem, který už se vzdával "Ale já jsem holka…" Proti nim nic nezmohla.
Slova z komentářů pod její fotkou se stále objevovaly před jejíma očima a zraňovaly ji. Všichni byli proti ní. Rodiče, psycholožka, spolužáci… Celý svět.
A stát sama proti všem - tuto tíhu může unést jen málokdo. A tak, i když byla v depresi a měla obrovský strach z toho, co bude až se vrátí do školy, měla jen jedinou naději. Po takové době, po všech těch trápeních, co zažila, měla naději, že všechna ta bolest jednou skončí. A když neskončí sama, Pavla tomu napomůže.
A tak přišel onen den, třicátého prvního srpna. Rodiče jí konečně vrátili mobil a tak se mohla připravit. Vzala si cosi z nočního stolku své mámy a napsala na facebook svým internetovým přátelům. A pak, pak konečně udělala to, k čemu se chystala celé dva měsíce.
Bylo prvního září a mnozí se chystali do školy. Už začínalo být chladno a vítr si pohrával s prvními spadnutými listy. Tak jako krásným jarem, plným života a naděje to začíná, ponurým a smutným podzimem, kdy hmyz umírá a zvířata se chystají na spánek, to končí. V dětském pokoji, plném chlapeckých věcí, v posteli ležela patnáctiletá dívka a vypadala, že spí. Za chvíli ji měla jít její matka probudit, za chvíli měla přijít a najít v její ruce dopis na rozloučenou a jantar, měla přijít a zjistit, že její dcera už navždycky usnula věčným spánkem.
V dopise, který byl narychlo naškrábaný stálo:
Mami a tati,
Pokud tohle čtete, chci, abyste věděli, že není vaše chyba, že jste mě nepřijmuli takovou, jaká jsem. Já už jsem vám odpustila, vím, že jste pro mě chtěli to nejlepší.
Nejspíš bylo předurčeno, abych takhle odešla ze světa. Já totiž už takhle dál žít nemůžu, nemám žádnou budoucnost. Tímto dnem má zatracená existence končí. Se svými interentovými přáteli, kteří mi jediní rozumněli, jsem se už rozloučila.
Mým posledním přáním je, abych byla pohřbena se svým jantarem a aby mé pravé jméno nebylo nikdy zapomenuto.
Chci ale, abyste věděli, že vás mám ráda.
Je mi to líto, ale jinak to nešlo.
Vaše jediná dcera
Pavla

A tak to končí příběh rodičů, kteří měli dceru, chtěli syna a nakonec neměli ani jedno. Příběh rodičů, kteří nerozumněli vlastnímu dítěti a nechtěli přijmout pravdu a vidět to, jaké doopravdy je.
A takto taky končí příběh Adama, jejíž jméno bylo vlastně Pavla. Příběh dívky, která byla vězněm vlastního těla, proti které byl celý svět a která neunesla tuto váhu a tak to musela ukončit. Dívky, která bude pohřbena v obleku a na náhrobku bude mít Adam Svoboda. Dívky jejíž poslední útěcha byly prášky na spaní. A bude spát už věčně...


Poznámka: Tento příběh je fikce, byl ale lehce inspirován skutečnými případy. Má za úkol zvěčnit a vzdát hold všem zemřelým transsexuálním teenagerům, kteří svůj život ukončili stejně jako Pavla. Taky má upozorňovat na fakt, že takoví lidé jako ona existují, potýkají se se stejným problémem a mnohdy to skončí jako v této povídce. Proto si myslím, že by o tom mělo vědět více lidí, aby teenageři jako Leelah, Zander, Ash nebo Taylor, nebyli zapomenuti.
Vaše Scrat
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Norrora Norrora | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 19:34 | Reagovat

Někdy bys mi mohla prozradit, jakým trikem se ti daří (ne)obyčejným textem vyvolávat silné emoce nejrůznějšího rázu. Na škále dojemnosti bych tohle přirovnala k Doomsday - vím, že bude mnohem hůř, a přitom čtu/koukám dál, až k tragickému konci.
Možná bych ti vytkla právě ten konec. Čekala jsem ho už od cca. poloviny povídky. I když, jinak to vlastně ani dopadnout nemohlo...
Mimochodem, uvažovala jsi někdy o sbírce povídek třebave formě e-booku? :-)

2 Yu-chan Yu-chan | Web | 9. listopadu 2015 v 20:21 | Reagovat

Moc se ti to povedlo, je to vážně hezké. Opravdu k tomu nemám víc co říct. :D Prostě piš dál. :)
A přeji hodně štěstí u přijímaček.

3 Starlightee Starlightee | Web | 10. listopadu 2015 v 16:46 | Reagovat

Naprosto úžasná povídka, ani nevím, co bych k ní napsala. Umíš se perfektně vžít do role Adama, teda vlastně Pavly :)

4 Anybody Anybody | 10. listopadu 2015 v 20:38 | Reagovat

Krásně píšeš. Musím souhlasit s ostatními komentáři.
A teď trochu blbá otázka... Ve svém článku o coming outu jsi psala, že jsi panromantická asexuálka, ale vzhledem k tvému tumblriu atd.mám občas dojem, že ty jsi taky transsexuálka. Pokud ne, moc se ti omlouvám, nemyslela jsem to špatně. Prostě jsem se spletla-to lidé někdy dělají, ne?

5 Scrat Scrat | E-mail | Web | 10. listopadu 2015 v 21:49 | Reagovat

[4]: Ahoj, neboj, ta otázka mě neurazila :-) No, možná je to logický, když mám na tumblru takových věcí s trans tématikou hodně, ale transsexuálka nejsem. Totiž, transsexualita je identita, ne sexuální orientace (možná mate ten konec slova -sexualita, ale je to vážně genderová identita), takže bych klidně bych mohla být transsexuálka a asexuálka zároveň. No, jde o to, že já mám na tumblru hodně takových věcí, protože podporuju celou LGBTQIAP komunitu, ne jenom asexuály (jako jsem já).

6 Sophie (Naranique) Sophie (Naranique) | Web | 16. listopadu 2015 v 16:13 | Reagovat

Dobrá povídka, dojemná... A pravdivá, často to tak bývá, bohužel. Můj táta takové lidi odsuzuje a říká, že to nejsou lidi. Hrůza. My máme v nové třídě holku transsexuálku, takže je kluk. Někteří ho nerespektovali a na miulé škole i šikanovali, ale nevzdal to, ne jako tady Pavla. Naštěstí :-)

7 Snapeova Snapeova | Web | 24. listopadu 2015 v 22:21 | Reagovat

Líbí se mi to téma a že má ta povídka vlastně určité poselství. Příběh je to smutný. Moc se mi nechce věřit tomu chování Psycholožky, ale možná takoví psychologové existují, nevím....
Povídka se mi líbí i celkově, i když je smutná. To téma znám a chápu ho, i když je to určitým způsobem děsivější než cokoli jiného. Nemyslím to špatně.
Spíš nevím, co bych třeba měla dělat, kdybych měla takové dítě. Ne, že bych ho nechtěla přijmout jaké je. Spíš nevím, jak se správně chovat. Když by chtěl nosit holčičí oblečení, tak asi proč ne, ale je správné to dovolit, když pak přijde do školky nebo školy a tam na něj každý bude čumět a smát se mu? Tohle opravdu není lehké, ale nejdůležitější je to, aby ten člověk měl kolem sebe rodiče, co ho podpoří a budou mu věřit.

8 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 28. listopadu 2015 v 13:11 | Reagovat

Wow, to je krásná povídka. Myslím, že v určitých částech to trochu slohově  a logicky zadrhává (Doufám, že tak debilní psycholožky na světě neexistujou), ale sakra, ten účel byl splněn. :D Fakt dobrej příběh, Scrat. Uvažovala už jsi někdy o celé sérii LGBT+ povídek? 8-O (Já jo. ;-) )

9 teryna teryna | 24. prosince 2015 v 15:34 | Reagovat

Úplně mi běhá mráz po zádech. Fakt. A to znamená jediné, že je tahle povídka fakt dobrá. Je skvělé, že jsi se rozhodla napsat něco takové! ;-)

10 Miremel Miremel | 17. února 2016 v 21:37 | Reagovat

Povedené, je moc dobře, že se i někdo z Česka věnuje tomuhle vážnému tématu. Případ kupříkladu oné Leelah Alcorn je něco, o čem by lidé měli vědět a rozhodně by na to neměli zapomínat.
Mimochodem, je vskutku fascinující, že proti transsexualitě není nic napsáno ani v Bibli. Ač je to tedy bizarní, transfobie už se nedá """""obhájit""""" ani Bohem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PRAVIDLA PŘIDÁVÁNÍ KOMENTÁŘŮ:
1. Napíšete svůj názor slušně.
2. Nebudete psát sprostá slova.
3. Nebudete sem dávat reklamy, pokud to nepíšete pod článek speciálně pro reklamy (TADY.)
4. Nepište pod články nic, co s nimi nesouvisí, na to máte článek (odkaz o dva řádky výše.)
NEZNALOST PRAVIDEL NEOMLOUVÁ A POKUD JE PORUŠÍTE, MÁTE TU ZABLOKOVANÝ PŘÍSTUP!


IKONKY:

A zase se vraťte!