Blog je opět v provozu! (30.6)

Nový začátek

30. června 2016 v 10:38 | Aurel |  Vykecávací koutek
Zdravím, vážení,
Jak jen začít? Je to už dlouhá doba, co jsem tu byla aktivní, jakože fakt aktivní. Kdy to bylo? V květnu 2015? To je poslední měsíc, ve kterém bylo zveřejněno více než čtyři články. Ano, tehdá jsem vydávala články každý druhý den. Alespoň zhruba...
Nicméně od března tohoto roku jsem se odmlčela úplně. Neříkám, že nadobro. Proč? No, v mém životě se událo mnoho věcí a abyste to všechno pochopili, musím se přesunout v čase do září 2015...
(pro spřátelené blogy: pokud se vám tohle nechce číst, přeskočte až na část se třemi hvězdičkami)


Před deseti měsíci to bylo naposledy, jsem prožila první žáří na základní škole. Šla jsem cestou, kterou jsem chodila už osm let předtím a poslouchala písničku Senior Year. Přišlo mi to tématické i když je fakt, že to byl můj poslední rok na základce, ne na střední a navíc mi rozhodně nebylo líto, že za deset měsíců udělám základce pá pá.
Jak asi většina z vás ví, už od třetí třídy jsem byla ve škole v kuse šikanovaná. Tohle byl můj poslední rok v pekle a já počítala týdny, dny, hodiny, minuty a sekundy do dne, kdy odtamtud budu moct vypadnout. Řeknu vám, to čekání bylo strašné. Příšerné. Představte si, musíte každý den vstávat brzo a jít na místo, které nenávidíte a i všechny lidi v něm, a ještě se tam soustředit a snažit se nepropadnout. Nejvíc jsem nenáviděla přestávky. Když sedíte sami a všichni ve třídě vás nenávidí a vy je taky, nemáte o přestávce vlastně co dělat kromě jezení, chystání se na další hodinu nebo čumění do mobilu jako zombie. Bylo to děsně únavné. Kdykoli jsem chyběla, byla jsem totálně v hajzlu, protože mi nikdo úkoly neposlal. Víkendy a prázdniny jsem prospala. Milovala jsem spánek jako nic, protože jsem nemusela na nic myslet, jako bych přestala existovat. Nejhorší to bylo na podzim. To bylo období, kdy jsem, přiznám, dost přemýšlela nad tím, že si dám víc prášků a půjdu prostě spát navždycky. Na všechno se vyseru a přestanu ubírat kyslík dalším sedmi miliardám lidí na téhle planetě, jejichž život má rozhodně větší smysl než ten můj. Útočiště jsem nalézala v malování. Každé úterý a středu jsem šla do výtvarky, strčila sluchátka do uší, zalezla si do koutku se stojanem a výkresem a zuřivě jsem pastely malovala křídové útesy a moře. (Namalovala jsem těch obrazů šest, mimochodem, byly součástí mé absolventské práce, kterou jsem měla hotovou jako první z mého ročníku.) A taky běhání bylo takovým mým únikem z reality. Nemusela jsem vůbec myslet, jen běžet, když to bylo nejhorší, zhlasila jsem si hudbu na maximum a přepínala svoje síly takže jsem běžela nejrychleji jak jsem mohla. Díky těmhle dvěma činnostem jsem to všechno ve zdraví přežila, abych byla upřímná.
Už o prázdninách roku 2015 jsem mívala takové záchvaty paniky, něco o nich jsem zmiňovala třeba v tomto článku. Napsala jsem na mojestarosti.cz a tam mi doporučili navštívit psychologa, že můžu trpět úzkostnými stavy. Přečetla jsem si všemožné příznaky a došlo mi, že na tom fakt něco bude. Měla jsem strach, že jsem možná psychicky nemocná, na druhou stranu se mi trochu ulevilo, že nejsem žádná hysterická puberťačka, ale že to, co se mi děje má fakt nějaký jméno. Řekla jsem to mámě, ale nejspíš měla takový strach, že by mohla mít psychicky nemocné dítě, že mi řekla, že nemám věřit všemu, co se píše na internetu. Tak jsem jednoduše šla ke svojí dětské doktorce, všechno jí vysypala a ona mi dala papír s doporučením k psychologovi. Máma na mě byla naštvaná, že teď vypadá před doktorkou jako "hrozná matka", ale já byla na sebe pyšná, že jsem to zvládla a že se mi dostane pomoci. Tak jsme se objednaly a za několik měsíců jsem mohla jít k psycholožce. U psycholožky se mé obavy potrvdily a dostala jsem prášky (jak jinak), které dodnes beru a bez nich jsem úplně v p*deli. S vědomím, že tedy trpím úzkostmi jsem pokračovala ve svém čekání.
Ve škole mi vycházely čtyřky(ale naštěstí jsem si to nakonec opravila jen na jednu. jsem borec, co :D ? ) a to i přes to, že jsem měla celoroční omluvenku z tělocviku, takže jsem se zbavila aspoň té čůzy. Navíc jsem se připravovala na talentové zkoušky na střední školu a zkoušku Cambridge, takže jsem na normální školu neměla moc času. Před vánocemi už jsem měla slohu domácích prací, které jsem měla na talentovky donést a navíc jsem byla i připravená (jak to jen šlo) na úkoly, které tam budu muset udělat. Vánoce byly pro mě tím odpočinkem, který jsem potřebovala. Mohla jsem spát jak dlouho jsem chtěla nebo se věnovat učením se dejin umění či nakupováním dárků. I přes to všechno jsem se cítila tak nějak neutrálně a nedokázala jsem mít radost z dárků, které jsem dostala. Štědrý den byl hrozně prázdný prostě jsem rozbalovala dárky. snažila se usmívat a pořád opakovala "Jé, děkuju" i když jsem z toho vnitřně radost neměla. Myslela jsem si, že je to mým věkem, že už jsem na dárky stará, ale nejspíš to bylo mojí nemocí. Ale Štědrý den měl i jedno jiné pozitivum, o kterém se rozepíšu někdy jindy.
Hned ten první všední den po vánocích jsem šla na talentovky. Kupodivu jsem si dost věřila ("Já se tam určitě dostanu.") Ale bylo to spíš takové zoufalé věření si, protože jsem věděla, že pokud se tam nedostanu, tak je se mnou konec. Hodně mi pomohlo, že jsem si řekla "Umím co umím, a připravovala jsem se jak nejvíc jsem mohla. Teď to tam jen musím předvést." No a zvládla jsem to hravě, dokonce i beze většího stresu. Dostala jsem se na oba obory (Fotografie a Motion Design). V druhém kole jsem absolvovala pohovor a písemný test. Opět jsem uspěla a nakonec jsem podala zápisový lístek na Fotografii. Moje naděje byla zpátky. Měla jsem ještě pět měsíců před sebou, ale měla jsem zpátky svoji naději, že bude všechno v pohodě a to mi dodávalo sílů jít dál.
Najednou se mi začalo všechno dařit. Uspěla jsem v biologické olympiádě a postoupila do dalšího kola. Uspěla jsem ve zkoušce Cambridge (91%, nejlepší z těch pěti lidí, co tu zkoušku dělalo). Byla jsem druhá ve školní výtvarné soutěži. Byla jsem celkově šťastnější i když jsem se pořád potýkala se známkami a se školou. Ale aspoň už jsem se nechtěla zabít a to bylo fajn. Topila jsem se, ale měla jsem objednaný záchranný kruh, který ale měl přijít za pět měsíců.
Škrtala jsem si čárky na zdi, věnovala se učení a tak různě. Každý den pro mě byl mučením, zvlášť když byly ve škole přítomny jisté osoby, ve vyučování jsem se děsně nudila, chtělo se mi spát, každý den to stejný, ta samá rutina, monnotóně jsem dělala každý den to stejné. Proto vám tu druhou půlku roku nedokážu moc dobře popsat. Vůbec si nepamatuju podrobnosti. Jediné, co si pamatuju je, že jsem se cítila děsně a čekala, až to všechno skončí.
A taky že skončilo.
Ráda bych řekla: "Připadá mi to jako včera, co jsem šla do první třídy.", ale to bych lhala. Připadá mi to jako věčnost. Jako bych na té škole strávila celý svůj život a ne jenom devět let. Za to si velmi přesně vybavuju sebe před dvěma lety. "Už se těším, až z téhle školy vypadnu." Rovněž mi ty dva roky přijdou jako hrozně dlouho. A teď je to konečně tady, čtyři roky (před čtyřmi lety jsem už tak nějak tušila, že už to lepší nebude a těšila jsem se na tenhle den) čekání se naplnily. Před oněmi dvěma lety odcházela moje jediná kamarádka na gymnázium. Brečela, přestože tu barabiznu chtěla spálit a nenáviděla ji skoro tak moc jako já. Připadalo mi, že neexistuje žádný zvrácený způsob, jak by mi ten ústav mohl přirůst k srdci. Taky že mi neukápla ani slzička. Naopak. Celou tu dobu jsem se snažila potlačit vítězný škleb. A když jsem z té školy odcházela, ani jsem se za tím ústavem neohlédla a klusala domů se záporáckým smíchem. Ta Kromě několika dobrých spolužáků (asi tak 1) a několika dobrých učitelů (asi tak 3) mi ta škola nedala nic, kromě sedmi let šikany a "průpravy" do mého budoucího života. Nicméně, co mě nezabilo, to mě posílilo a nyní tu stojím a připadám si silnější než kdy dřív. Jsem připravená. Nechci říct, že na cokoliv, ale připravená jsem. Třes se světe, přicházím! (:D)
Když se podívám o rok zpět, vidím nešťastný dítě, bez nadějí, s velkou náplastí na ruce. Nyní jsem tu já. Šťastnější, lepší verze mě. Tolik se toho změnilo, dokonce i já sama. Proto chci změnit i tenhle blog. Udělat velkou tloustou čáru za tím vším. Začnu úplně od začátku. Nový design, nové rubriky, nové uspořádání blogu, nové já.
***
Velmi mě potěší, pokud budete chtít jít tou novou cestou se mnou. Pokud ne, nedá se nic dělat. Můj blog se bude nadále věnovat mojí tvorbě (upřímně, očekávejte víc věcí s LGBTQ+ tématikou, taky femslash), fotkám, ale i fanfiction, mým kecům a všeho, co mě baví. Nebudu z toho dělat žádný deníček, ale něco z mého života tu taky bude. Chápu, že někteří z vás budou chtít přestat sledovat můj blog, je to v pohodě, chápu, že jsem se změnila a že vás možná to, co se z tohoto blogu stalo(/stane) nebude bavit a zajímat. Prostě mi napište a já si vás smažu ze Sprátelených. Pokud budete chtít zůstat, ráda vás tam ponechám.
Mimochodem, na této adrese zůstávám proto, protože ji mám už skoro čtyři roky a moc mi na ní žáleží. Taky chci uchovat svá stará data a články, které na mém blogu pořád najdete (i když je za nimi ona pomyslná tlustá čára).
***
Nu, peklo už je za mnou a já jsem šťastná, že jsem to přežila a že jsem se ode dna dostala až nad hladinu. Když to dokážu já, dokážete to i vy, všechno jednou skončí a když něco končí něco jiného začíná. Tohle je můj nový začátek. Nové nové já.
Tak jsem tu. Jsem jiným člověkem. Doufám, že lepším. Z housenky je motýl. Ptáček byl osvobozen z klece. Jsem konečně tím, kým chci být.





Adresa je sice stejná, ale jinak měním (skoro) všechno. I moji přezdívku. Nyní si říkám Aurel. Doufám, že se tak budu moci přejmenovat i v reálu. Martina je pro mě příliš ženské, a Scrat... Ta Scrat se změnila. Chci mít jiné jméno už protože už jsem někým jiným. Chápu, že jste mě měli rádi takovou, jaká jsem, ale byla bych radši kdybyste respektovali, že svět se mění a lidé s ním. A ještě něco; je jedno, jestli mi budete říkat ten Aurel, ta Aurel nebo to Aurel. Je mi to fuk. Protože nejsem ani holka ani kluk. Jsem zážitkem. Jen se musím ujistit, že jsem dobrým zážitkem. Bude mi ctí, se s vámi o něj podělit.
S láskou váš
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Girri Girri | Web | 30. června 2016 v 16:14 | Reagovat

Jsem strašně ráda, že už je to u konce. Nebo spíš, že to dobrý právě začíná. :) Jsem taky ráda, že jsi přizpůsobilo blog tak, že ti víc vyhovuje a že máš dobrou náladu. Upřímně, motivovalo mě to k tomu taky něco dělat. Nový vzhled je strašně pěkný, temný a zároveň roztomilý, už se těším na nové články. Spřátelený samozřejmě stále jsi. ;)

2 Norrora Norrora | Web | 30. června 2016 v 17:51 | Reagovat

Držím palce, ať všechno podobně pozitivně pokračuje dál. :-) Mimochodem, mě se - minimálně jako SB - nezbavíš.

3 Sophie Sophie | Web | 1. července 2016 v 12:24 | Reagovat

Nový vzhled blogu se mi líbí a samozřejmě zůstávám :) Přeju hodně štěstí s životem a psaním, jen tak dál :)

4 Dlouhodobá čtenářka Dlouhodobá čtenářka | 1. července 2016 v 22:10 | Reagovat

Ahoj Aurel, chtěla bych ti poděkovat za sdílení tvého příběhu, doufám, že se ti bude na střední dařit víc než na základce a, že se snad jednou budeš moci přejmenovat i v reálném životě tak, aby ses cítil líp. Hodně štěstí!

5 NeFeReT NeFeReT | Web | 5. července 2016 v 18:55 | Reagovat

Ahoj, budem rada, ked si ma nechas medzi spriatelenymi, hoci moja aktivita na blogu bola este chabejsia ako ta tvoja. Dakujem, ze si sa ozvala a prajem ti vela uspechov v zivote a aby bol lepsi ako ten predtym :)

6 Anna Elizabeth Potter Anna Elizabeth Potter | Web | 11. července 2016 v 20:22 | Reagovat

Samozřejmě tvůj blog budu dále navštěvovat. Těším se na Aurel a její články :) Jsem ráda, že si se odhodlala jít k psycholožce i přes matčin nesouhlas, kéž bych i já měla takovou odvahu :)

7 Snapeova Snapeova | Web | 14. července 2016 v 20:20 | Reagovat

Netusila jsem, ze to je az tak hrozny. Moje zakladka proti tomu byla jeste dobra. Jsem rada, ze si sla k psycholozce a ze se ti dost veci vydarilo a ceka te neco, na co se tesis. Vyvijis se, menis se, sama to dobre znam a rozhodne te nechci kvuli tomu prestat sledovat, jen jsem proste furt v praci a tak, takze vis, jak to se mnou je, komentuju malo. Pokud si s tim smirena, rada zustanu na tvem seznamu. Jmeno si u sebe casem zmenim

8 Invisible H Invisible H | Web | 18. července 2016 v 2:04 | Reagovat

Gratuluji k té životní změně. Určitě si zasloužíš něco mnohem lepšího než to, o čem jsi tu psala. Přeji ti štěstí do nového začátku :)
A Aurel je boží jméno! :)

9 Lucy Lucy | E-mail | 25. července 2016 v 21:39 | Reagovat

Ahoj, hledala jsem něco o ''homoromantic bisexuality'' a hodilo mě to na tvůj blog- jsem nadšená... Zdáš se jako fajn holka,doufám - i přes to, že tě neznám- že to bude jen lepší a lepší, protože - věř nebo ne- taky jsem si toho dost zakusila a nikomu to nepřeji. :-D  :-)  Taky jsem teď končila devítku a chystám se na intr, doufám, že budeš dál sem tam přidávat nějaké ty články, protože vážně dobře píšeš a ráda bych si přečetla něco, až budu ležet na pokoji s holkama, který určitě-díky mé smůle- budu nenávidět :D 8-)

10 Eliot Eliot | 4. srpna 2016 v 12:06 | Reagovat

Jsi velmi silná a úžasně inspirativní osoba. Doufám, že budeš takto pozitivně i pokračovat, budu ti přát všechno nejlepší do života a věřím v tebe.
Je skvělé, že se vracíš na blog. Mimochodem, máš moc hezký design.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PRAVIDLA PŘIDÁVÁNÍ KOMENTÁŘŮ:
1. Napíšete svůj názor slušně.
2. Nebudete psát sprostá slova.
3. Nebudete sem dávat reklamy, pokud to nepíšete pod článek speciálně pro reklamy (TADY.)
4. Nepište pod články nic, co s nimi nesouvisí, na to máte článek (odkaz o dva řádky výše.)
NEZNALOST PRAVIDEL NEOMLOUVÁ A POKUD JE PORUŠÍTE, MÁTE TU ZABLOKOVANÝ PŘÍSTUP!


IKONKY:

A zase se vraťte!